„Mír na Ukrajině. To by pomohlo nejvíc,“ zodpovídá moji otázku se znatelnou únavou v hlase Luděk Prudil, šéf pražských hasičů.
Během návštěvy asistenčního centra pro uprchlíky v pražském Kongresovém centru mě nejvíce zajímalo, co tam právě teď potřebují nejvíce. „Matrace, skládací lůžka, spacáky, všechno, co je potřeba na spaní. Rychle a ve velkém množství, pár kusů nám nepomůže.“
Naposledy jsem v Kongresovém centru byla na premiéře filmu Nabarvené ptáče. Filmu o dětství ztraceném ve válce. Dětství ubitém krutostí a sobectvím dospělých. Jak nelítostně absurdní může někdy život být. Ve vstupní hale, kde režisér s herci rozdávali interview, jsou teď rozložené samovary a stánky první pomoci. Přes ozbrojenou ostrahu se dovnitř nedostane nikdo, kdo tam nemá být. Rouška či respirátor nejsou povinné, ale zdravý rozum říká, že v místech s velkou koncentrací lidí je prostě lepší je mít.
Hned po vstupu jsou uprchlíci rozděleni do dvou skupin – na ty, kteří tady mají zázemí a přišli se jen registrovat, a na ty, kteří u nás nikoho nemají a potřebují zajistit ubytování.
„Je to tady trochu jako v továrně: v každé hale kompletujeme něco jiného,“ vysvětluje pan Prudil, zatímco postupujeme do patra. Před kinosálem funguje dětský koutek - co koutek, pořádný kout, protože dětí je tady spousta. Je to velká pomoc, protože maminky si potřebují na chvíli odpočinout, srovnat dokumenty, v klidu zavolat.
Rozdělené skupiny uprchlíků postupují do hlavního kinosálu, každá skupina sedí v jedné řadě. V dolní části zůstávají ti, kteří se jen registrují. Místa nahoře jsou v kině obvykle více žádaná, protože je odsud lepší výhled, v asistenčním centru to však znamená jen to, že budete čekat déle, protože se pro vás musí najít ubytování. Těsně pod jevištěm sedí stará pohublá paní na vozíku. Je jí osmdesát? Nebo více, běží mi podvědomě hlavou. Jaké to asi musí být v tomto věku opustit domov, prožitky, celou minulost. Na velké emoce ale není čas, postupujeme dále do prostoru s policisty a 94 úředníky, kteří uprchlíky registrují. 24 hodin denně, sedm dnů v týdnu. Obdivuhodné. „V noci sem přichází méně lidí, svážíme je přímo od vlaků a autobusů. Necháváme je tady přespat, aby byli v bezpečí, zvláště po půlnoci, kdy nejezdí metro,“ dodává Luděk Prudil. Na kinoplátně běží animované pohádky pro děti, které tvoří více než polovinu lidí v sále. Nemůžu uvěřit, že je tady přesto takové ticho. Žádné dítě nekřičí, nepobíhá, všechny sedí potichu na sedadlech. Jsou tak skvěle vychované? Stydí se v neznámém prostředí? Prožily věci, které do dětství nepatří? Kdo ví. Za každou tváří, za každým sedadlem je jeden příběh.
Abychom se dostali do další místnosti, musíme vyjít ven do prostoru ohraničeného praporky. V další hale probíhá registrace ke zdravotnímu pojištění. Procházíme kolem autosalonu s luxusními auty, který se nachází ve stejné budově. Zákazníci, kteří si sem přicházejí objednat nové auto, nemohou tušit, jak to vypadá jen pár metrů za zdí. Opět spousta stolů, spousta úředníků, spousta dobrovolníků. A lidé, kteří potichu postupují ke stolům. Na kraji místnosti sedí maminky s nejmenšími dětmi. Všímám si jedné, která oběma rukama přidržuje miminko u prsu a usedavě pláče. Ona, ne miminko. Je dobře, že asistenční centrum má i psychology interventy – dva odborníky na tři tisíce lidí, kteří tudy denně procházejí. „Díky bohu za ně,“ říká ředitel HZS, „už ale také jedou nadoraz. Jako tady všichni.“
Řetězec ale ještě nekončí – ještě nás a hlavně uprchlíky čeká další hala pro vyřízení pracovních povolení. Tam má zvláštní stůl také pražský magistrát, aby zavčasu podchytil lidi s kvalifikací, kteří se teď nejvíce hodí: učitele, lékaře, zdravotní sestry, překladatele. Cestou míjíme dva klauny, kteří se snaží zabavit a rozveselit děti, úsměvu při jejich strojené úkloně se ale neubrání nikdo z nás.
Prohlídku asistenční „továrny“ končíme tam, kde začala: u stánku první pomoci. Bavíme se o tom, jakým způsobem může pomoci UNICEF, ať už to je právě vybavením matracemi a skládacími lůžky, hygienickými soupravami, pracovními posilami nebo pomocí se systémem péče o ohrožené děti. Nemylme se: vyčerpaná maminka, která dorazí na hranice a netouží po ničem jiném než dostat své dítě do bezpečí, je velmi zranitelná. Člověk, který tam čeká s autem a cedulí Berlín, Hamburk, Praha nebo jiné město, může být největší lidumil na světě. Ale nemusí.
Obchodování s lidmi, výroba dětské pornografie, moderní otroctví, kriminalita – nic z toho válka na Ukrajině neodstranila. Ve zmatku, kdy lidé o sobě nevědí, kdy jsou rodiny rozděleny a ztratí na sebe spojení, v takových situacích je ochrana dětí ještě důležitější než kdykoliv jindy.
Začíná se mluvit o tom, jestli uprchlíci z Ukrajiny vůbec naši pomoc potřebují. Někteří snad ne. Stará paní na vozíku, vystrašená maminka s dítětem a všichni lidé, kterým jsem se dnes v asistenčním centru dívala do očí, se bez pomocné ruky do začátku neobejdou.
Za válku na Ukrajině už podle hlášení zaplatilo životem 93 dětí, skutečná čísla však budou mnohem vyšší. Děti jsou i nadále zabíjeny, zraňovány a hluboce traumatizovány násilím, které je obklopuje, jsou vyděšené, v šoku a zoufale touží po bezpečí. Více než polovina ukrajinských dětí je nyní vysídlena v rámci země nebo uprchla do sousedních zemí. To je jedno dítě každou sekundu!
V Kongresovém centru se už skoro loučíme, když k nám přiskočí uniformovaný muž od stánku. „Víte, co tady opravdu nejvíce potřebujeme?“, ptá se a spontánně bere pana ředitele za ramena. Všichni zpozorníme. Pan ředitel nejvíc. „Aby se pan ředitel šel konečně vyspat! No vážně, co my, dobrovolníci, my sem chodíme jeden den v týdnu. Ale on je tady každý den včetně sobot a nedělí. Potřebujeme, aby vydržel.“ Luděk Prudil se jen usmívá a já si říkám, jak báječný šéf to musí být, když o něj mají kolegové takovou starost. Úplně stejnou, s jakou on vypráví o nich a jejich pracovním nasazení.
Jsem na něj hrdá. Jsem hrdá na nás, na Českou republiku.
A mám proč. Před Kongresovým centrem mi kolegové ze zahraničí potvrzují, že náš systém registrace je výborný. Jeden z kolegů byl přímo na Ukrajině, na Donbasu, další specialistka na ochranu dětí byla nasazená v Sýrii a během uprchlické krize i na Balkáně, a mohou dobře srovnávat i s okolními zeměmi. Ano, jsme vážně dobří. A také strašlivě unavení. První část zátěžové zkoušky jsme zvládli na výbornou, ale trvá to už příliš dlouho. Nadšení a solidarita nemohou vydržet, je nutný systém. I já souhlasím: ze všeho nejvíce je potřeba mír, aby se lidé mohli vrátit do svých domovů, shledat se se svými nejbližšími, pochovat v náručí vnoučata a začít opravovat rozbitou zemi.
Tak jako jsme to udělali my v době, kdy nám UNRRA a UNICEF pomáhaly dodávkami sušeného mléka, léků, zdravotnického materiálu. Pamětníci poválečné pomoci jsou stále mezi námi. Jsem si jistá, že děti, které na Ukrajině prožily nálety, střílení a dlouhé skrývání v bunkrech, na pomoc v Česku nezapomenou.
Obrovský respekt a díky všem, kteří se na ní podílejí. Tváří v tvář krutosti a sobectví zůstávají lidskost a solidarita největší nadějí.
P.S.: Během týdne, který od mé návštěvy Kongresového centra uplynul, se počet denních registrací uprchlíků z Ukrajiny snížil z deseti tisíc na tři tisíce. Alespoň jedna dobrá zpráva, zatímco čekáme na tu nejdůležitější.
