Uprchlíkům dveře dokořán. V Africe!

První morální dilema mám hned v šest ráno po probuzení. V ubytovně v Kirehe nejde elektřina a neteče tady ani voda. Paní pokojská večer slíbila, že brzy ráno dá před každý pokoj kbelík s čerstvou vodou. Otevřu dveře – no jasně! 

Václav Marhoul a Kovy/ Karel Kovář mají přede dveřmi krásné modré kbelíky. U mojí dvanáctky chybí. Nedostalo se ani na Patrika Eliáše ve třináctce. Chvilinku, ale opravdu jen malou chvíli si pohrávám s myšlenkou si jeden z kbelíků „vypůjčit“. Rychle však pokušení překonám: nepokradeš - ani kbelík bližnímu svému!

Cizinců tady na východě Rwandy není mnoho a všichni směřují na stejné místo: do národního parku Akagera. Ano, toho parku, kam jsme z Česka před týdnem dovezli pět nosorožců. Díky tomu teď tady má Česká republika dobrý zvuk, a ačkoliv na tom nemáme nejmenší zásluhu, párkrát jsme byli při kontaktu s místními za nosorožce „pochváleni“.

Naše výprava však nepřijela za přírodními krásami, vyrážíme na lidsky mnohem složitější místo: do uprchlického tábora Mahama, kde právě teď žije víc než 60 tisíc lidí. Přicházejí sem od roku 2015, kdy v sousedním Burundi propukly nepokoje a násilné represe poté, co se v rozporu s ústavou tamější prezident rozhodl kandidovat potřetí v řadě. S politiky, kterým se nechce včas odejít, bývají problémy všude.

Na mapě je to z Kirehe do Mahama Camp nějakých třicet kilometrů, přesto tuto vzdálenost jedeme skoro hodinu. Asfaltová cesta totiž záhy končí a auto se na prašné silnici zbarvené železem do červena musí vyhýbat nejenom tisícům děr a výmolů, ale také vesničanům s kozami, školákům v uniformách a bicyklům, které lze pod tíhou kanystrů s vodou či nákladem nezralých banánů spíš jen tušit. Konečně Afrika, jak ji známe z filmů, ne ta prosklená nákupní centra a kavárny pro muzungu (místní výraz pro bělochy), jakých je plné hlavní město Kigali.

U vjezdu do tábora jsem nadšená z veliké dopravní značky nabádající řidiče, aby jeli pomalu, protože přecházejí děti. Vytáhlý voják v černé uniformě ale moje fotografické nadšení nesdílí. Nemusí nic říkat, pokrčení čela a drobný pohyb prstem stačí na to, abych si poslušně poposedla v autě dozadu – přece jenom jeho samopal budí větší respekt než můj mobil.

Pár pozdravů s místními kolegy, kteří tady pracují, a vjíždíme do vnitrozemí tábora, který je ještě mnohem větší, než si člověk představoval: z vršku až daleko do údolí jsou vidět stovky a stovky řad domečků, jejichž plechové střechy se v intenzivním rovníkovém slunci stříbřitě lesknou.    

První zastávka je ve zdravotnickém středisku. Vlastně ne, z auta vyskakujeme už u velkých černých nádrží na vodu s logem UNICEF, které stojí na hranici každého sektoru. Je mi trochu trapně, ale ta fotka se doma bude hodit :o)

Středisko je plné maminek s dětmi, které čekají na očkování. Zatímco naše česká čtyřka studuje leták o příznacích eboly, místní lékař už zve první matku dopředu. Očkuje se proti základním nemocem, které my už známe (naštěstí) jen z očkovacího průkazu: tetanu, tuberkulóze, dětské obrně, záškrtu… Všichni se shovívavě usmíváme v očekávání křiku a pláče očkovaného dítěte, ale chyba lávky, holčička se jen upřeně zadívá na pána v bílém plášti, mírně překvapená, co se to kolem děje. Statečná holka – bude se jí to v životě hodit!

Lékař vysvětluje, že ještě nedávno tady každý týden umíralo deset až patnáct lidí na malárii, zápaly plic a parazitární onemocnění. Díky distribuci moskytiér a prostředků proti komárům se však malárii podařilo zcela vymýtit a ostatní nemoci jsou díky zajištění pitné vody také na ústupu.

Úpravna vody je hned další zastávkou. Velké moderní zařízení, které čerpá vodu z řeky Kagera, jednoho z pramenných toků Nilu, tady funguje od roku 2016. Předtím musely děti a ženy chodit s kanystry pro vodu několik kilometrů daleko. Vzdálenost však nebyla největší problém. Daleko větším problémem byli krokodýli, pro které byly děti nabírající vodu snadnou kořistí, a také infekce přenášené závadnou povrchovou vodou z řeky.

Čerpadlo úpravny je plovoucí, takže funguje bez ohledu na to, jestli je v řece vody málo nebo hodně. Voda se potom složitým systém filtruje mechanicky, chemicky i biologicky, aby byla skutečně nezávadná. Kapacita úpravny je ohromná: nyní zajišťuje vodu pro 60 tisíc lidí denně, pokud se však položí trubky a vybudují koncová odběrná zařízení, může dodávat vodu dalším 30 tisícům lidí v okolních komunitách mimo tábor.

V rámci projektu se budují také veřejné toalety. Každá z nich slouží čtyřem rodinám. I to pomáhá zlepšit hygienu v táboře a omezit šíření nemocí.

Kolem veřejného vodovodu je rušno v každou denní dobu. Lidé přicházejí s velkými žlutými kanystry – voda je zapotřebí na pití, vaření i hygienu. Gedeon, hlavní technik úpravny, nadšeně vysvětluje, že kvalitu vody testují každý týden, a to jak v úpravně, tak na všech odběrných místech. Se širokým úsměvem mě gestem vyzve, abych se z venkovní kamenné nádrže napila.

„Nepij tu vodu, Pavli, nepij to,“ cedí mezi zuby Patrik, jako by snad místní rozuměli česky. Schistosomóza, břišní tyfus, úplavice, cholera… spousta nemocí, které by si člověk nechtěl přivézt.  Jsou však situace, kdy nemáte na výběr. Gedeon otvírá kohoutek a třicet lidí stojících okolo ztichne a upřeně sleduje, co se bude dít. Nenapít se vody, kterou tady pomáháme čistit, to prostě a jednoduše NELZE.

Statečně přistoupím ke kohoutku, naberu vodu z betonového umyvadla a ano, polykám vodu, která ještě před pár hodinami tekla mezi hrochy, krokodýly a larvami komárů o pár kilometrů opodál. Mňam. Je čerstvá, chladivá, a dá-li se to o obyčejné vodě říct, i chutná.

Uprchlických táborů jsem v různých částech světa pár prošla a tady v Mahama jsem čekala něco mnohem horšího. Lidi paralyzované vyčerpáním a bolestí, bez vyhlídek a konkrétního bodu, ke kterému mohou směřovat. Zoufalství se tady však nekoná. Z povrchního kontaktu samozřejmě člověk nemůže usuzovat, co tito lidé prožívají, jaké konkrétní problémy každý z nich řeší, k čemu se upínají, rozhodně se však nedá říct, že by tady viditelně strádali. Život v táboře je skromný, mnozí z místních uprchlíků se však mají lépe než doma. A energie tady je vlastně taky docela pozitivní: tábor bzučí činorodostí jako v úle, v každé uličce, v každém domečku se něco děje, každý se snaží přiložit ruku k dílu. Ležet a čekat na „pomoc“ je to poslední, jak by tyto lidi napadlo trávit čas.

Místní pracovníci se ale na situaci dívají střízlivěji a s obavami sledují situaci u sousedů. Současnému burundskému prezidentovi se nechce odejít ani po třetím období ve funkci a blížící se volby mohou přinést další represe a strádání. Příliv dalších desetitisíců lidí by pro všechny znamenal velký problém.

Je obdivuhodné, že Rwanda, jedna z nejchudších zemí světa, přijala 60 tisíc uprchlíků z Burundi (a dalších 60 tisíc z Konga - DRC). V zemi jen o málo větší než naše Morava žije 12 milionů lidí. Hustota osídlení je vysoká, zemědělství živí 90 procent populace, takže tady nenajdete ležet ani píď půdy ladem. Poskytnout pozemky pro celé okresní město uprchlíků tak v tomto prostředí skutečně znamená velkou investici.

Tábor Mahama ve Rwandě

A já chtíc nechtíc musím přemýšlet o tom, co by nastalo, kdybychom museli přijmout 60 tisíc uprchlíků u nás? Která obec by jim poskytla pozemky pro vybudování vlastního městečka? Dovolili bychom jim vycházet, obchodovat a hledat zaměstnání v okolí? Navýšili bychom kapacitu všech okolních nemocnic a škol? Nebo bychom je stříleli na hranicích?

Věřím, že případným uprchlíkům ze sousedních zemí bychom pomohli, byť by jich byly desetitisíce. I když dost možná se skřípěním zubů. Rwanda však jde ještě dále. Když například nedávno svět obletěly obrázky z trhu s otroky v Libyi, rwandské ministerstvo zahraničí prohlásilo, že „vzhledem k politické filozofii a vlastní historii nemůžeme zůstat zticha ve chvíli, kdy jsou jiné lidské bytosti týrány a prodávány jako dobytek. Rwanda možná nebude moci přivítat všechny, ale naše dveře jsou otevřené dokořán.“

Proč taková starost a vstřícnost právě ve Rwandě?

Když se tam letos vydáte, na každém kroku uvidíte billboardy s nápisy „kwabuka 25“. V místním jazyce kinyarwanda to znamená „nezapomeňte/vzpomínejte“. Letos uběhlo 25 let od genocidy, během níž ve Rwandě za pouhé tři měsíce „zmizelo“ nejméně 800 tisíc lidí. Každý desátý člověk. Pro dnešní rwandské děti to je dějepis, stejně jako pro ty naše sametová revoluce. Ve starší generaci ale každý někoho z rodiny ztratil, tady zapomenout nelze. Jak velkou tragédii musí lidé a společnost prožít, aby byli schopni empatie? Přála bych si, aby to šlo i bez tragédií. Aby sytý hladovému aspoň někdy uvěřil.