Byl jsem číslo 154 na seznamu smrti

Místo večeře si dá raději pivo, ráno chodí běhat a každou neděli zpívá v kostele. Cyriaque Ngoboka (62) pracuje pro UNICEF už 24 let. Potřebným se dokáže přiblížit – během genocidy ve Rwandě také prožil chvíle, kdy mu šlo o život.

Ani to však nezlomilo jeho víru v dobro a nutnost pomáhat jeden druhému. Jeho pohled na svět může být v lecčems překvapivý.

Pamatujete si, co jste dělal 6. dubna 1994?

Ten den nikdy nezapomenu. Byl jsem s rodinou na pohřbu souseda. Farář ještě mluvil, když se mezi přítomnými rozšířila zpráva, že nad Kigali (hl. město Rwandy) bylo sestřeleno letadlo s prezidentem. Všichni utíkali domů, schovat se. Vraždění začalo okamžitě. Nikdy bych tomu nevěřil, ale během patnácti, dvaceti minut už stály na silnicích zátarasy a milice Interhamwe bez milosti zabíjely každého, kdo se jim zdál podezřelý.   

Jak se vám podařilo přežít?

Byla to jen náhoda. Jiní takové štěstí neměli. Měl jsem tehdy ženu a tři děti, byly ještě hodně malé. Žila s námi také moje neteř, adoptoval jsem ji poté, co jeden z mých bratrů v roce 1979 zemřel. Skrývali jsme se doma na chodbě, abychom se uchránili před kulkami, protože milice střílely do domu zvenčí přes okna. Tehdy to ale byla spíš náhodná střelba, hlavním cílem byl nedaleký hotel Chez Lando. Vzbouřenci byli tak zaujati rabováním v hotelu, že si nevšimli, když druhý den okolo druhé odpoledne dorazili vojáci RPF (Rwandská vlastenecká fronta tvořená menšinovými Tutsii). Všechny vzbouřence postříleli a nám řekli, ať okamžitě zmizíme, že tam během pár hodin bude bojiště. Na nic jsem nečekal, vzal rodinu a utíkal na stadion Amahoro, kde bylo sídlo mírových sil OSN. Bylo to asi jediné místo v Kigali, kde byla aspoň malá šance přežít.

Tím to ale neskončilo, genocida trvala víc než tři měsíce..

Stadion jsem dobře znal, v prvních dnech zabíjení tam stihlo utéct asi dvanáct tisíc lidí. V té době jsem už pracoval pro UNICEF a bez jakéhokoliv vybavení jsem se celé měsíce staral o víc než dva tisíce dětí. Nebyla tam voda ani jídlo, v přestávkách mezi boji jsme vycházeli na pole v okolí. Samozřejmě s vědomím, že se už nemusíme vrátit. Každý den jsme pohřbívali desítky lidí, kteří umírali na následky předchozích zranění, hladem, vyčerpáním a na běžné nemoci, protože jsme neměli žádné léky. Každý den byl dlouhý jako celý život..

Svět vnímá genocidu ve Rwandě jako etnický konflikt mezi Hutuy a Tutsii. Dnes je ve Rwandě společensky nepatřičné o tomto rozdělení mluvit, přesto mi však nedá se nezeptat: proč jste byl cílem útoků, když patříte k většinovému etniku, které vlastně genocidu rozpoutalo?

Do roku 1993 jsem pracoval jako ředitel státního ústavu pro sport a vzdělávání mládeže. Genocida nevypukla ze dne na den, připravovala se celé měsíce, ne-li roky. Atmosféra ve společnosti byla napjatá dlouho před tím, sestřelení letadla s prezidentem bylo jen posledním spouštěcím momentem. Svoji pozici jsem využíval k tomu, abych mobilizoval mladé lidi a varoval je, aby to nedělali, aby se nepřidávali k milicím. Říkal jsem jim, že když tam vstoupí, nic pozitivního to nepřinese. Proto jsem se stal tehdejšímu režimu nepohodlným. Teprve později jsem se dozvěděl, že na seznamu lidí, kteří měli být zabiti prioritně, bylo moje jméno položkou číslo 154.

Hodně se mluví o tom, že OSN ve Rwandě selhala. Co si o tom myslíte Vy?

Byl jsem těm událostem příliš blízko, v tomto ohledu nejsem objektivní. Hned, když začalo zabíjení civilních obyvatel, jsem volal Dallairovi (kanadský generálporučík Roméo Dallair tehdy vedl mezinárodní jednotky Pomocné mise OSN pro Rwandu – UNAMIR), aby nás ochránil, odesílal jsem zprávy, ale bez jakékoliv odezvy, ani později. Četl jsem na toto téma spoustu analýz, většinou je psali lidé, kteří ve Rwandě nikdy nebyli. Mám pocit, že ještě nikdo nepopsal, co přesně se tady dělo. Ano, měl jsem pocit zrady, svět nám tehdy nijak nepomohl. Masakry neukončila žádná mírová operace, genocida skončila sama – prostě tím, že už nebylo koho zabít. Lidé mají představu, že OSN je nějaká samostatná, nezávislá instituce s vlastním vojskem a pravomocemi. V OSN však rozhodují členské státy – a ty mají často hodně rozdílné zájmy. Myslím, že se hodně mluví o selhání OSN, málokdo má ale odvahu pojmenovat přímo a konkrétně původce problému: tehdejší vlády Francie, Belgie a USA.

Jak ve Rwandě probíhal po skončení genocidy návrat k normálnímu životu – je vůbec možné odpustit zvěrstva a brutality, kterých se „obyčejní“ lidé dopouštěli na svých sousedech, známých, kolezích z práce?

Když vás někdo žádá o odpuštění, měl byste odpustit. Ne všichni to ale dokážou. Málokdo ví, že po skončení genocidy proběhlo několik vln odvetných vraždění, při kterých byly zabity desetitisíce lidí. Zabíjení jako pomsta probíhalo ještě dalších pět, šest let, o tom se už nemluví. Hodně však pomohly komunitní soudy gacaca, po deseti letech proběhla amnestie a všichni odsouzení za genocidu byli propuštěni a vraceli se do svých vesnic. Zapomenout nikdo z nás přeživších nedokáže, neseme si to celý život. Když se ale dívám na dnešní děti, pro které jsou tyhle události už jenom kapitolou v učebnici dějepisu, vím, že život je silnější, že zvítězí, že vždycky existuje naděje. I tam, kde se to zdá nemožné.  

Jaký je to pro Vás pocit procházet památníkem genocidy v Gisozi a vidět cizince a turisty, jak vycházejí se slzami v očích? Které však po minutě otřou a vyrazí se bavit na safari..

Žádná zahraniční návštěva se bez zastávky v památníku genocidy neobejde. Byl jsem tam tolikrát, že až odejdu do důchodu, mohl bych tam dělat průvodce (smích). Vystavené vzpomínky na oběti, fotografie mučených a zabitých lidí, zkrvavené oblečení, lebky a kosti – to všechno má samozřejmě silný emoční efekt.  Památník má ale smysl především pro nás, Rwanďany. Vláda tam nechala shromáždit ostatky všech obětí, v památníku je teď pohřbeno asi čtvrt milionu lidí, ale pořád ještě přibývají další, jak se nacházejí při stavbě domů, silnic, při opravě septiků. Kam ve Rwandě kopnete, tam najdete pozůstatky genocidy. I já mám v památníku bratra. Raději bychom ho pohřbili někde blíže rodišti, museli jsme ale jeho tělo vydat. Takže do památníku chodí především místní lidé truchlit, zavzpomínat na ty, kteří už tu s námi nejsou.

V památníku, ale i na mnoha dalších místech ve Rwandě najdete nápisy „never again“ (nikdy více). Člověka samozřejmě napadá, jestli by se tato tragédie mohla opakovat?

Ale ona se opakuje! Podívejte, co se právě teď děje v Jižním Súdánu, v Nigérii, Sýrii... Jedna skupina vraždí druhou a zbytek světa tomu přihlíží, teď už dokonce v přímém přenosu na internetu a sociálních sítích.

Ve Rwandě máme přísloví: „Můžeš si vybrat přátele, ale souseda ne.“ Je proto důležité za všech okolností spolu dobře vycházet. Vláda se snaží stíny minulosti překonat, ale nestačí všude nahlas říkat, že jsme jeden národ. Lidé, jako jsme my, kteří ty hrůzy zažili a přežili, by měli učit ostatní, předávat zkušenosti. Nikdo jim ale ve skutečnosti nenaslouchá. Dostávají prostor, jen když se to právě hodí k nějakému výročí nebo společenské události. Přesto si myslím, že k podobným událostem jen tak dojít nemůže, protože mezinárodní situace je teď úplně jiná, než tomu bylo v roce 1994.

Jaké plyne poučení z genocidy ve Rwandě pro zbytek světa?

Historie nás učí, že žádná bytost není schopna se poučit z historie – proto  se lidstvo nikam neposouvá. V tomto směru jsem hodně skeptický. Věřím však, že vždycky pomůže, když lidé mají možnost si svoje problémy a výhrady vyříkat. Prostě si spolu sednout a svobodně mluvit o všech traumatech, bez obav z toho, že to třeba právě nezapadá do většinové koncepce představitelů společnosti. Vláda by neměla určovat, která témata jsou korektní a o kterých se mluvit nesmí. Právě to vytváří napětí, které může přerůst v něco mnohem většího.

Čemu cizinci o Rwandě nerozumí?

Pohled zvenčí je černobílý. Když někde řeknu, že pocházím z Rwandy, okamžitě vidím ten stejný podezřívavý nebo lítostivý pohled: lidé se na nás dívají jako na divochy a zabijáky. Nikdo nepochopí, jak těžká dilemata musela spousta lidí během běsnění udělat – zabiju jednoho a zachráním deset dalších? Mnozí prostě neměli na vybranou.

Rwanďané jsou ale na svoji zem velmi hrdí. I ti nejchudší mají svoji důstojnost. Možná přes den uklízejí záchody, ale po práci se hezky obléknou, takže na ulici nerozeznáte popeláře od businessmana. Od zemí v našem sousedství se lišíme také tím, že nemáme ve zvyku ukazovat emoce. Uvnitř se můžu hroutit a plakat, ale nedám to najevo, nikdo to na mně nepozná. I v poslední vesnici lidé chtějí mít hezky a čisto, proto všichni jednu sobotu v měsíci věnují práci pro komunitu a zvelebování okolí. Jsme také hrdí na to, že jsme jako jedna z prvních zemí na světě zakázali používání plastových tašek a máme nejvyšší podíl žen v parlamentu – aktuálně 61 procent. To mnozí netuší.

A co se naopak vám líbí či nelíbí v Evropě?

Postgraduál jsem studoval v Dijonu, takže jsem měl možnost navštívit i další země. Ve Francii mi je sympatická ta volnost a určitá bezstarostnost. Naopak do Belgie jezdím nerad, lidé tam jsou hodně podezřívaví, hodně se vás vyptávají a například naši krajané tam dodnes žijí v uzavřených komunitách – jedno etnikum chodí do jedné restaurace a druhé etnikum do jiné, to je hodně zvláštní. Asi nejlépe jsem se v poslední době cítil v Německu.  Chybí tam mladá generace, a tím, že i já jsem už starý, se tam prostě cítím dobře. Hodně jsem slyšel o tom, jak krásná je Praha, ale nikdy nebyla příležitost se tam podívat, tak doufám, že se mi to ještě podaří.

Co děláte ve volných chvílích?

Těch v téhle práci moc není (úsměv). V mém věku si člověk uvědomuje, jak důležité je se hýbat a být zdravý, a tak každý den vstávám okolo páté ráno, abych si mohl zaběhat. O víkendu nacvičujeme se sborem. Mám taky rád dobré jídlo,  smažené banány, kasavu, fazole s masem. Na večeři si ale místo jídla dám raději pivo – v tom jsme si možná s vámi Čechy podobní.. (úsměv).

Prožil jste extrémní situace bezprostředního ohrožení života, byl jste svědkem umírání stovek či tisíců lidí, při práci pro UNICEF se stále setkáváte s příběhy plnými bolesti a utrpení.  Co vám osobně dává sílu jít dál?

Ano, mám známé a přátele, kteří během genocidy kromě rodiny a nejbližších ztratili také víru v Boha, schopnost důvěřovat lidem, vidět v životě vůbec nějaký smysl. I pro mě je těžké se smířit s nespravedlností, ale když v neděli zpívám před plným kostelem, je to krásný pocit, že nás spojuje něco, co je větší než kterýkoliv jednotlivec. Také věřím v poslání UNICEF, rád vyjíždím do vesnic a setkávám se dětmi, sleduji jejich osudy a vidím, že se ve většině případů vyvíjejí k lepšímu. Proto jsem v téhle práci vydržel tak dlouho – 24 let, jen si to představte! Je také důležité mít na co se těšit: já se například těším, že v důchodu konečně strávím víc času s rodinou. S tím, jak stárnu, si každý den víc uvědomuji, že život je dar. Měli bychom jej proto naplnit správnými věcmi.