Víra žije – v Africe určitě

Větráky zavěšené z plechové střechy kostela marně rozhánějí horko. Nepomáhá ani to, že všechny dveře velké čtvercové budovy z červených cihel jsou otevřené dokořán. Katedrála St. Michael ve rwandském hlavním městě Kigali

je zaplněna do posledního místečka. V sále musí být nejméně 700 lidí. Nedělní mše tady probíhají natřikrát: od devíti hodin v angličtině, ta v místním jazyce kinyarwanda začíná hned poté v jedenáct a věřící mluvící francouzsky musejí počkat až na pátou hodinu odpoledne.

Panna Marie v přední části kostela už nemůže být bělejší, zato dřevěný Kristus na kříži má ryze africké rysy. Proč ne, říkám si. V předních řadách sedí děti v pečlivě vyžehlených šatičkách a bílých košilích. Během dlouhých dvou hodin zpěvů a kázání vůbec nezlobí a nevyrušují. Netuším, jak to jejich maminky dělají, ale dokonce ani miminka v davu nepláčou.

Pro našince zvyklého na to, že v kostele je zima a mladých lidí chodí poskrovnu, je tato africká mše opravdu mimořádným zážitkem.

Při pohledu na faráře, který mši slouží, se přesto neubráním myšlence na to, že před 23 lety ve stejné zemi znamenalo pouhé nošení brýlí rozsudek smrti. Stejně jako jedno konkrétní slovíčko v průkazu totožnosti, vysoká postava, světlejší pleť nebo vlastnictví více než 10 krav. To všechno byla kritéria, podle kterých probíhala rwandská genocida. V zemi, která měla pouhých devět milionů obyvatel, jich byl během pouhých tří měsíců vyvražděn 1 milion. Každý někoho ztratil, každý byl svědkem mučení, znásilňování a nemyslitelných krutostí.

Je těžké si představit, co může vést člověka k tomu, aby vzal zbraň a šel zabít souseda. Ještě těžší je ale představit si, jak mohou lidé, kteří během genocidy přišli o své nejbližší, žít po boku s těmi, kteří tyto zločiny spáchali. V roce 2004, deset let po genocidě, byla všem vězňům odsouzeným za zločiny genocidy poskytnuta amnestie - pokud se přiznají. Desítky tisíc z nich toho využily a vrátily se zpátky do svých vesnic. Děsivá představa. Ve Rwandě se ale žádná odvetná vlna nekonala.

O tom, že odpuštění a smíření opravdu možné je, už po dnešní návštěvě v kostele St. Michael nepochybuji.

Chci věřit, že to platí i jinde než ve Rwandě.