Čtvrtek 20. února 2020, svátek má Oldřich
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 20. února 2020 Oldřich

Noc v mužském klášteře

8. 04. 2019 16:13:12
„Wow! Ty budeš spát v klášteře s šedesáti mnichy praktikujícími tantru?“ Údiv, starost, možná i touhu prožít totéž, to všechno jsem zachytila v hlase kamarádky, když jsem jí vyprávěla o plánech letošní mise do Bhútánu.

„Hele, v klidu, mniši zachovávají přísný celibát, ženám nesmějí ani podat ruku,“ snažím se napravit zkreslené představy o tantrickém buddhismu, se kterými se v našich končinách občas setkávám. „A většina z nich jsou navíc děti – vždyť je to klášterní škola.“

Klášter Chorten Ningpo v okrese Kabjisa má více než 350letou historii. Kdysi dávno prý toto místo bylo prokleté, plné démonů a zlých bytostí, lidé se tam po staletí vůbec neodvážili přiblížit. To však změnil „božský blázen“ Drukpa Kuenley, svérázný láma, který žil v 15. století. Ten na prokletý pahorek hodil z protějšího kopce kus ohořelého klacku, čímž všechny démony vyhnal a místo očistil. Klacek zakořenil a vyrostl z něj tmavý a podivně pokroucený strom, který dodnes můžete při příjezdu vidět u hlavní brány komplexu.

Už cesta nahoru do kláštera má výrazný duchovní rozměr. Celou dobu od odbočky z hlavní (tj. asfaltové) silnice se na nezpevněné lesní stezce hluboce zaříznuté do svahu modlíte, aby zrovna nejelo žádné auto v protisměru, protože ve strmém kopci není šance se vyhnout. Pokud se vám podaří v pořádku vystoupat až na vrchol do výšky 2700 m n.m, na levé straně se přes údolí otevře dechberoucí pohled na vysoké bílé hradby chránící hlavní svatyni. Jako z pohádky! A pokud vesničané na svazích zrovna vypalují trávu před novou sadbou, takže klášter halí mystický dým, možná vám to vžene slzy do očí jako mně.

Chorten Ningpo je klášterní škola, kde se malí chlapci připravují na své celoživotní poslání. UNICEF zde před časem zavedl pitnou vodu, vybudoval toalety a umývárny a s učiteli nadále pracuje tak, aby malí mniši kromě rituálů a memorování textů zvládli také učivo základní školy, měli možnost si hrát a sportovat a byli chráněni před šikanou, násilím a riziky zneužívání. Kdysi platilo, že každá bhútánská rodina posílala do kláštera jednoho ze synů, dnes však lépe situovaní rodiče synům raději zaplatí vzdělání v zahraničí a v klášterech se koncentrují především sirotci a děti z nejchudších rodin.

Jsem zvědavá, co se tady od mé loňské návštěvy změnilo.

Tak především: klášter má nového „ředitele“. Láma Nadu (místní kolegyně mi do ucha překládá, že to v jazyce dzongka znamená tmavý) nás vidí poprvé a je dost odměřený. Nadzvedá závěs ve dveřích do hlavní místnosti v budově, kde bydlí učitelé, a pokynem ruky nás zve dovnitř. Nejdřív musíme absolvovat pití máslového čaje sudja, bez toho se v Bhútánu neobejde žádná návštěva. Překvapivě chladná místnost, obložená dřevem, je vyzdobená obrazy královské linie po jedné straně a všech převtělení gurua Rinpocheho, který do Bhútánu přinesl buddhismus, po straně druhé. Na podlaze modrý koberec, velká vymoženost. A na koberci spousta včel, z nichž mnohé byly ještě živé, jak bolestivě zjistila naše kolegyně Phuntsho. Vysvětluji cíl naší mise, snažím se být přátelská, ale přitom korektní a pokorná – a vyplatilo se, láma Nadu se poprvé malinko usmál! Možná byl jenom ve stresu z neznámých návštěvníků a teď se mu ulevilo, že jsme docela normální.

Program malým mnichům začíná ještě za hluboké tmy, ve 4.30 ráno. Dva z učitelů zvoní na gong umístěný před ložnicemi žáků. Už za pár minut se ze tmy vynoří první malé postavy, zahalené do červených rouch, a sestupují po schodech dolů do umýváren. Učitelé ale zvoní dál, stále rychleji a naléhavěji, takže za čtvrt hodinky už v posteli nemůže zůstávat žádný opozdilec. Snídaně? Zapomeňte. V pět už malí mniši sedí na podlaze učebny na ranní modlitbě. Ta trvá hodinu, potom začíná výuka. Výuka se od modlitby moc neliší, chlapci odříkávají svaté texty, jen méně koordinovaně a různě se při tom překřikují.

Kláštery smějí podle zákona přijímat jen děti starší sedmi let. Ti nejmenší kluci tady ale vypadají o dost mladší, tak na pět, šest let. Může to být i tím, že každé páté dítě v Bhútánu tělesně a mentálně zaostává v důsledku chronické podvýživy během těhotenství matky a v prvních letech života. To je handicap, který už později nelze dohnat.

Čas na první jídlo dne nastává až v osm. Malí mniši už mají za sebou skoro čtyři hodiny na nohou a na rozdíl ode mne vypadají docela čerstvě. Snídaně v trávě! Při pohledu na dvě řady mnichů sedících na zemi před hlavní svatyní se této asociaci prostě nemůžu ubránit. Starší žáci servírují z velkých kbelíků rýži a chilli. Musejí mít už všichni pořádný hlad, přesto každý chlapec nejdřív z rýže užmoulá v dlaních váleček obětiny a položí ho stranou na trávu. To je chvíle pro psy, kteří v klášteře žijí. Bhútánci věří, že pes je nejbližší reinkarnací člověka. Dobro, které psu prokážete, se vám tedy ještě v tomto životě může vrátit. Kdyby náhodou karmický soudce usoudil, že jsem v současném životě příliš zlobila a nemohu se vrátit jako člověk, narodit se jako pes v klášteře Chorten Ningpo mi vadit nebude :o)

Po snídani nastává opět čas na učení, chlapci sedí v učebně celé dopoledne. V jednu oběd, který je nejskromnějším jídlem dne – malí mniši dostanou jen čaj a pár sušenek. Teď by byla ideální chvíle pro siestu – po brzkém ranním startu jsem už tak utahaná, že každá buňka mého těla volá po přestávce. „Teď si půjdou lehnout?“ ptám se s nadějí v hlase představeného. Láma Nadu se jen lehce usměje: „Ne, ne, musí se dál učit. Být mnichem vyžaduje kázeň a disciplínu!“

Chlapci se tedy vracejí do učebny a já mám co dělat, abych udržela oči otevřené. Odpoledne se mniši věnují rituálům. Střídají se ve skupinkách na stanovištích po celém komplexu kláštera: nacvičují hru na hudební nástroje (protože jich ale nemají dost pro všechny, někteří hrají symbolicky jen na trubku stočenou z roucha), z moučného těsta vyrábějí rituální předměty pro různé příležitosti, starší se věnují „náboženské polemice“. Ta probíhá tak, že polovina z nich sedí na trávě a druhá polovina na ně vestoje „útočí“ argumenty. Tématem je význam barev modlitebních vlajek: bílá znamená čistotu, modrá symbolizuje vodu, zelená přírodu, červená lámy a žlutá je barva krále. Snažím se doptat, jak „obránci víry“ argumentují, když v tu chvíli vznešenou disputaci přeruší příchod skupinky malých mnichů, kteří jen s obtížemi táhnou mrtvého psa. Každý z nich ho drží za jednu nohu, a i když pes nemůže být tak těžký, jejich drobná tělíčka se pod jeho vahou přímo prohýbají. Teď už se láma Nadu mému překvapení směje na celé kolo: „Ne, není mrtvý. Jen ho vzali dolů do vesnice vykastrovat.“ A ukazuje na hromadu dřeva za svatyní, odkud se ozývá kňučení spousty slabých hlásků. Hm, možná si to s tou reinkarnací ještě rozmyslím.

Slunce se přibližuje k vrcholkům okolních hor a prastaré stromy po obou stranách kláštera vrhají dlouhé stíny do údolí. Láma pro nás připravil čaj o páté. Tentokrát černý, bez mléka, mňam. Mniši vynesli kuchyňský stůl na nádvoří a já si uvědomuji, jak výjimečná tato chvíle je. „Chodí sem turisti?“, ptám se. „Ale ano, v poslední době jich je stále víc. V údolí postavili nový hotel, tak se k nám jezdí podívat. Jeden dárce z Ameriky nám dokonce platí učitele angličtiny, který sem jednou za týden dochází.“ Je jen otázkou času, než v klášteře zjistí, že turisté, kteří v hotelu platí v sezóně 1.200 dolarů za noc, klidně zaplatí stejnou sumu za piknik s lámou, říkám si v duchu. Kouzlo nevinnosti kláštera tím ale bude nenávratně ztraceno. Tak trochu sobecky si přeju, aby si turisté našli jiné „povyražení“. A jsem ještě více hrdá na podporu UNICEF, která nijak nenarušuje místní tradice a kulturu.

„Pro mnichy je voda a hygiena moc důležitá. Od té doby, co tady máme umývárny, jsou chlapci méně nemocní, i v zimě. Předtím mívali různé kožní nemoci, šířily se mezi nimi infekce, ale teď se to hodně zlepšilo. Voda se také používá při rituálech ve svatyni. Potřebujeme ale stávající zázemí rozšířit a posílit pramen, protože slábne.“ Klášter nedávno rozšířil výuku na vyšší stupeň mnišského vzdělání a čelí velkému zájmu, takže potřebuje zdvojnásobit kapacitu z 50 na 100 lůžek a vybudovat také zázemí pro meditace v ústraní. Pro složení zkoušek na lámu je totiž nutné mj. strávit 3 roky, 3 měsíce, 3 dny a 3 hodiny v meditacích na „samotce“, bez jakéhokoliv kontaktu s jinými lidmi.

V pět přichází čas na večeři. Malí mniši se scházejí v jídelně. Každý si nese svůj plechový talíř, který si po večeři sám omyje. Je to praktické – starší mniši, kteří mají na starost kuchyni, nemusí mýt hromady nádobí, jen velké hrnce, ve kterých vaří – jak jinak – rýži a pálivou omáčku. Všechny kláštery jsou z nařízení hlavního opata přísně vegetariánské. V zemi, kde je státním náboženstvím buddhismus a jatka jsou zakázána, nic překvapivého. Nedostatek proteinů ve stravě však přispívá k tomu, že 44 procent dětí v Bhútánu trpí anémií (chudokrevností). Ještě před 15 lety to bylo hrozivých 80 procent. Číslo se snížilo mimo jiné i díky programu UNICEF, který na základních školách zavedl „železné čtvrtky“ a prosadil obohacování soli o železo.

Dnešní večeře v Chorten Ningpo by výživové specialisty nijak nepotěšila – opět rýže, opět chilli jako zelenina. I proto nemá smysl se zdejších dětí ptát na to, jaké jídlo mají nejradši. Jedí to, co dostanou. I to patří k životu mnichů: nejedí, když dostanou chuť, nejedí to, na co mají chuť, nejdou si odpočinout, když jsou unavení, nenosí to, co by se jim líbilo – odříkání a podřízení se přísnému režimu je způsobem, jak naplnit své poslání.

Večeře probíhá beze slova. Při tomto počtu dětí věc nevídaná. Zachovávání ticha pravděpodobně patří k rituálu, já jsem však za to právě teď vděčná, protože na konverzaci už po celém dni nemám sil. Někteří kluci sedí u stolu ve velkých skupinách, jiní sedí sami nebo po dvou – snažím se představit si, jaké vzájemné vztahy mohou panovat v tomto umělém prostředí, kde se ty nejmenší děti ocitají bez ochrany rodičů a musí se starat jen samy o sebe.

Pro nově příchozí je určitě těžké si na přísný režim zvyknout. Zatímco ostatní mniši jdou po večeři k venkovnímu vodovodu omýt si talíř, sedmiletého Yountena, který je v klášteře necelé tři měsíce, nacházím vzadu za jídelnou s uplakanýma očima. Před cizinci se stydí, a tak rychle zamáčkne slzu, přehodí volný cíp roucha přes rameno a přidává se k ostatním. Jeho rodiče se rozešli a on skončil u babičky. Ta však byla příliš stará a nemohoucí na to, aby se o malé dítě mohla postarat. Klášter tak je pro Yountena jedinou volbou. Musí si prostě zvyknout.

Odloučení od rodiny je jediná nevýhoda, kterou zmiňuje i nejlepší student klášterní školy, 17letý Dawa Tashi. Žije tady už pět let a se svou rolí je tak srostlý, že chvílemi působí sebevědoměji a důstojněji než samotný láma. „Mám to tady rád. Největší výhodou na tom být mnichem je stoprocentní moudrost a poznání. Rád bych se stal učitelem a byl vzorem i pro ostatní,“ říká s přesvědčením. Věřím mu to.

Po večeři konečně nastává chvíle volna, i když také organizovaná. Pod posvátným stromem mniši natáhnou síť, roucha si omotají kolem kolen, aby se jim v běhu příliš nepletla pod nohy, a první z nich nadhazuje volejbalový míč. I když se rychle smráká a na míč už skoro není vidět, kluci běhají po hřišti, nadskakují a prostě chtějí využít každou chvilku, kdy zase mohou být dětmi.

Younten ale nehraje. Možná je na volejbal moc malý, možná ho tady ještě neberou do party. Raději sedí u prken a hraje si s osmi malými štěňátky. Láma Nadu pro to má pochopení. Sedá si k němu na bobek a povídají si, štěňátka jim přitom okusují palce u nohou. Až tohle někdo uvidí, řekne si, že to je kýč, říkám si, když se dívám na těch pár roztomilých obrázků, co jsem stihla udělat. „Pavla, Pavla, mother is coming back (matka se vrací),“ volá na mě s naléhavostí v hlase kolegyně Phuntsho. Má starost, aby fena cizího člověka nenapadla. Rychle couvám do ústraní.

Na krajinu padla tma a já se těším, že se odeberu do svého skromného pokojíčku v prvním patře dřevěné pavlače. Matrace na zemi a teplá deka mi po celém dni připadá jako to nejkrásnější místo na celé planetě.

A teď by mělo přijít něco moudrého na závěr. Jenže pro malé mnichy ještě den nekončí! Spěchají do svatyně na večerní modlitbu. Jako mátoha se ploužím za nimi. Recitace, zpěvy, čtení posvátných svitků, prokládané cinkáním a bubnováním, znovu a dokola. Uf. Nejmenší drobečci už mají také dost, několik z nich v lotosovém sedu usnulo a hlava jim padá střídavě dozadu a dopředu, dokud je jejich sousedé nedloubnou pod žebra, aby se probudili. Učitel, který mezi nimi prochází, to velkoryse přehlíží. Těžko říct, jestli je tak chápavý vždycky, nebo proto, že mezi nimi dnes sedí cizinci. Věřím, že rákoska z různobarevných provázků je na trámu zavěšená pouze z výstražných důvodů. Pokaždé, když zpěvy poleví, doufám, že je konec, ale není mi přáno, večerní modlitba trvá až do osmi, jednu a půl hodiny! „Normálně to je jen hodina, ale protože ve vesnici včera někdo umřel a příbuzní požádali mnichy o modlitbu za jeho duši, je to dneska delší,“ šeptá mi kolegyně na vysvětlenou.

Láma Nadu konečně vstává a s učiteli odchází. Haleluja, padla! Ale počkat, co se to děje? Malí mniši ještě zůstávají v učebně! „Ještě hodinu se budou učit, denní program jim končí až v devět,“ reaguje na otazník v mých očích Phuntsho. A opravdu, chlapci se zase sklánějí nad knihami a recitují texty, tentokrát ještě o něco hlasitěji než během modlitby. Tak tohle mě úplně dostalo!

Teprve po deváté se malí mniši rozcházejí. Z jídelny proniká měkké žluté světlo. S lámou Nadu stojíme ve tmě venku a díváme se oknem dovnitř na desítku kluků, kteří sedí na lavicích a tiše srkají čaj z plechových hrnků. Jídelna teď působí sychravě a nevlídně. Podvědomě se zachumlávám do svetru nasáklého zemitým chladem hor a myslím na to, jak moc asi může hřát ta tenká polyesterová látka, ze které se šijí roucha. „Večerní čaj je nepovinný, chodí sem už jen někteří,“ říká Nadu. Pět, deset minut na čaj, rychle omýt obličej a zuby, v půl desáté je večerka. Myslela jsem, že tady v Himálaji uvidím na nebi miliony hvězd. Vzduch je teď v noci čerstvý, ale nebe je zatažené, takže jediné světlo v černočerné tmě přichází z hotelového komplexu dole v údolí.

Já si žádný čaj na noc nedávám. Musela bych v noci rozsvítit, projít po rozvrzaných prknech pokoje, seběhnout po příkrých dřevěných schodech z pavlače a přejít sto metrů přes celé nádvoří do společné koupelny. Pro jednou pitný režim oželím.

Ještě poslední pohled na nasvícenou svatyni, poslední pohled na vlajky, ze kterých čerstvý vítr odnáší modlitby až do nebe. V noci klášter vypadá úplně jinak než za denního světla. Respekt a obdiv, to cítím k dětským mnichům, kteří žijí životem, který si nevybrali. Vím, že kláštery mají v bhútánské společnosti nezastupitelný význam. A že život mnicha je životem tvrdé disciplíny, pokory a sebezapření. Přesto si říkám, že i tyto děti mají právo na dětství. Mají právo na rodiče, právo na hru, právo na odpočinek, právo na alespoň základní vzdělání.

Noc v klášteře mě hodně změnila. Když teď ráno v Praze vstávám, myslím na to, kolik toho už mají malí mniši v Chorten Ningpo za sebou. A když se někdy cítím po práci unavená, kouknu na hodinky a přepočítám, jak dlouho se oni budou ještě učit. Už nikdy si nechci stěžovat na to, že nestíhám, že jsem vyčerpaná, že nemám energii. A ještě něco: jsem hrdá na to, že se malou částí podílíme na tom, že tyto děti mají čistou vodu, hygienické zázemí, jídelnu. A že ve spolupráci s místním úřadem pro správu klášterů se pomalu mění i podmínky pro ochranu tak jedinečného a neopakovatelného období, jakým v životě každého dětství je.

Autor: Pavla Gomba | pondělí 8.4.2019 16:13 | karma článku: 25.47 | přečteno: 2320x

Další články blogera

Pavla Gomba

Mnich. Střelec. Motorkář. Prostě správný chlap.

"Být budhistou je víc než vykonávat rituály a nedělat špatné věci," říká Wangdi a bez mrknutí oka, jen tak mimochodem, pravačkou prudce stočí volant, aby se vyhnul uvolněné krajnici nad příkrým srázem.

12.8.2019 v 11:47 | Karma článku: 37.83 | Přečteno: 1185 | Diskuse

Pavla Gomba

Uprchlíkům dveře dokořán. V Africe!

První morální dilema mám hned v šest ráno po probuzení. V ubytovně v Kirehe nejde elektřina a neteče tady ani voda. Paní pokojská večer slíbila, že brzy ráno dá před každý pokoj kbelík s čerstvou vodou. Otevřu dveře – no jasně!

27.6.2019 v 22:16 | Karma článku: 31.02 | Přečteno: 6566 | Diskuse

Pavla Gomba

Jak se natáčel nový díl televizního pořadu Na cestě

„Máš nějaký velký náplasti? Katka potřebuje zalepit ruku.“ V 5:30 ráno mě z polospánku během společné modlitby vytrhl hlas producenta a kameramana Vítka Bělohradského. „No jasně!“

7.5.2019 v 13:57 | Karma článku: 21.94 | Přečteno: 1688 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Denis Herák

Vrch Šíp 1169m.n.m / VIDEO

Šíp (1 169,5 m n. m.[1]) je masívny rozložitý skalnatý vrch, vypínajúci sa nad sútokom riek Orava a Váh v pohorí Veľká Fatra v okrese Ružomberok. Nachádza sa v rovnomennej národnej prírodnej rezervácií Šíp.

19.2.2020 v 9:33 | Karma článku: 9.42 | Přečteno: 140 | Diskuse

Marie Kubešová

Pirna

Dalším německým městem s nádherným historickým centrem je Pirna, brána do Saského Švýcarska. Máme ji hned za hranicemi, kousek od Děčína, na jednodenní výlet ideální.

18.2.2020 v 20:26 | Karma článku: 15.79 | Přečteno: 347 | Diskuse

Denis Herák

Klín a Okolie

Dnes si nedáem žiaden článok ani foto, ale len video pomocou drona. Hádam sa Vám bude páčiť. Príjemné pozeranie.

18.2.2020 v 17:16 | Karma článku: 8.89 | Přečteno: 290 | Diskuse

Milan Dudka

Nadáváte na poměry a životní úroveň? Jeďte na Zakarpatskou Ukrajinu!

Ano, je tahle parafráze na hlášku z kultovního českého filmu hodně zjednodušená. Je ale také veskrze pravdivá, neboť život tam není vůbec jednoduchý.

18.2.2020 v 10:38 | Karma článku: 36.63 | Přečteno: 1650 | Diskuse

Lenka Malikova

S makó k mořu. Díl 4: Jak dny plynou.

Program nabírá nečekané grády. Večerní promítání o želvách a jejich celém životním cyklu v němčině. A jak lze dostat majitele hotelu na pokoj.

18.2.2020 v 9:35 | Karma článku: 14.76 | Přečteno: 469 | Diskuse
Počet článků 18 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2491

Viděla jsem kus světa, konflikty, války, nespravedlnost, obrovské lidské utrpení. Proč tedy věřím v dobro? Protože se s ním každý den setkávám!

Najdete na iDNES.cz