Rozhlasové studio vypadá všude na světě podobně: stůl se sluchátky a mikrofony, pár židlí pro moderátora a hosty, hluková izolace na stěnách. V budově rwandského státního rozhlasu však narazíte na něco, co se jinde nevidí:
dlouhou chodbu lemují boty, spořádaně složené před dveřmi každého studia. Proč? Rwanďané dovedli k dokonalosti ryze český zvyk nešlapat v botách na koberec, takže se všichni místní rozhlasáci před vstupem do studia zouvají.
Jsme tady, abychom viděli produkci dětského programu Itetero, který rozhlas už pět let vysílá každé úterý večer a v sobotu dopoledne. Nejde o pouhé vysílání pro děti, pořad děti také moderují. Vysílání kombinuje písničky, zábavu a také osvětu ohledně hygieny, zdravotních návyků, základního vzdělání a správného rodičovství, protože pořad poslouchají i rodiče.
Dává to smysl: rádiové vlny se dostanou všude. I tam, kde nestojí žádná škola, kam nevedou cesty nebo tam není bezpečno. Rádio na baterky najdete v každé vesnici, takže rozhlas lidé poslouchají i v oblastech, kde ještě nebyla zavedena elektřina.
Když jsem se Aldo Havugimany, který rozhlas řídí, zeptala na to, co je největším problémem dětského vysílání, čekala jsem, že si povzdechne nad nedostatkem peněz ve veřejnoprávním médiu. Jeho odpověď však překvapila: „Hodně zápasíme s obsahem: neexistují profesionální nahrávky dětských lidových písní nebo pohádek, takže všechno musíme vytvářet sami.“
I to je, poněkud nečekaný, důsledek genocidy, která ve Rwandě proběhla v roce 1994. Milionu sirotků, kteří tehdy v zemi zůstali, neměl kdo číst pohádky, nebyl, kdo by děti učil písně a básničky, které patří k tomu, co se v každé zemi předává z generace na generaci. Místní UNICEF proto dal dohromady odborníky a pamětníky, aby zachytili a uchovali bohatství lidové kultury pro děti. Za tři roky byly vydány už dva zpěvníky písní a kniha pohádek v místním jazyce kinyarwanda. Malí moderátoři pořadu Itetero i jejich posluchači tak jednou budou mít co předat dále.
