Návrat do Rwandy, země tisíce kopců. A také jedné genocidy.

V 5:25 ráno se na ruzyňském letišti dá koupit jenom kafe z automatu. Za prosklenou stěnou terminálu už svítá a město se pomalu probouzí do pátečního rána. Moje myšlenky jsou už ale tisíce kilometrů daleko.

Dnes se po osmi letech vracím do Rwandy – země, která mi v Africe k srdci přirostla nejvíce.
Proč právě Rwanda?
Zlato, diamanty nebo jiná nerostná bohatství byste zde hledali marně, zato byla Rwanda po dlouhá desetiletí pověstná krásou a rozmanitostí své krajiny. Na rozloze, jako je náš Středočeský kraj, najdete polopoušť, vysoké sopky s trvale zasněženými vrcholy i deštný prales s posledními volně žijícími horskými gorilami na světě. Svěže zelené kopce obrostlé čajem připomínají rýžová políčka někde na Sumatře. Přesto jsme v srdci Afriky. Zmínila jsem příjemné klima? Hlavní město Kigali je položeno stejně vysoko jako naše Sněžka, takže ani v létě zde nepoznáte, že jste jen kousek od rovníku.
Před událostmi z roku 1994 se Rwandě říkalo „africké Švýcarsko“.
Všechny krásy rwandské přírody však zastínila exploze násilí, která zemi tehdy zachvátila. V zemi, která měla pouhých 9 milionů obyvatel, byl během tří měsíců zavražděn 1 milion lidí. Možná víc. Přesný počet nikdo neví, po tisících se slehla zem a jejich příbuzní dodnes nevědí, co se s nimi stalo. Šlo tak o nejrychlejší a nejkrvavější genocidu v moderní historii lidstva. Ve Rwandě nebyl nikdo, kdo by někoho neztratil. Zmizely celé rodiny. Při mojí poslední návštěvě v městečku Nyamata, 15 let po genocidě, objevili při rekonstrukci septiku ostatky devíti žen. Místní jen odhadovali, které z jejich bývalých sousedek by to mohly být.
Při pohledu zdálky je taková exploze násilí zcela nepochopitelná. Opravdu zde žijí necivilizovaní a nenapravitelní divoši, kteří potřebují pevnou ruku bílého muže, protože sami si vládnout nedokážou? I s takovými názory se setkávám..

Kdo je však aspoň trochu obeznámen s poměry a vývojem událostí, které vedly až ke genocidě, může najít znepokojivé paralely s naší vlastní historií. V 50. letech většinoví Hutu vyhnali menšinové Tutsije do okolních zemí. Ti ale na svoji původní vlast nikdy nezapomněli a celá desetiletí se snažili o návrat do země, kde se narodili, kde měli domy, kde po celé generace obdělávali pole. Ke genocidě došlo paradoxně v situaci, kdy byly mezi exilem a rwandskou vládou uzavřeny dohody o mírovém návratu vyhnanců do vlasti. Pole a domy, které Tutsijové opustili, však neležely 40 let ladem – místní je dávno zabrali. Právě představa, že se vrátí původní vlastníci a vezmou si, co jim kdysi patřilo, byla hlavním spouštěčem rwandské tragédie. Nevím, jaké emoce by u nás vyvolal návrat sudetských Němců a nucené předání jejich původního majetku. S nadšením bychom je ale nevítali, tím jsem si jistá.
Při mojí poslední návštěvě ve Rwandě jsem poprvé měla pocit, že země tuto tragédii vnitřně překonala. Skončily komunitní soudy gacaca, vězni odsouzení za zločiny genocidy dostali po 10 letech amnestii a pro dnešní děti už jsou tyto událostí jen pouhou kapitolou v učebnici dějepisu. Člověk má neobyčejnou schopnost regenerace – pro mě je Rwanda důkazem, že život vždy zvítězí.
Musím ale přiznat, že mám ještě jeden důvod, proč se do Rwandy tak ráda vracím. Ten důvod je hodně osobní: jmenuje se Manira.
S Manirou jsem se poprvé setkala v roce 2005 při natáčení televizního dokumentu o situaci rwandských dětí. Manira ztratila rodiče a v pouhých 13 letech se musela postarat o dva malé sourozence. Děti žily v extrémní chudobě: Manira obdělávala políčko po rodičích a občas si přivydělávala nošením vody z 5 km vzdáleného jezera. Na školu samozřejmě nezbýval čas ani peníze. Jako by to nestačilo – podobně jako další děti z vesnice trpěla malárií a různými parazity. Chvíli jsem přemýšlela, že bych si Maniru adoptovala, ale po zvážení všech praktických důsledků jsem došla k tomu, že nemůžu tuhle křehkou květinu jen tak vytrhnout a přesadit do úplně cizího prostředí – lepší je podpořit její růst tam, kde už má kořeny. Měla jsem to štěstí ji v dalších letech na dálku i na místě sledovat a každé další setkání byla o něco radostnější než to předchozí. Po roce od natáčení UNICEF v její vesnici zavedl pitnou vodu a opravil školu, takže Manira začala chodit do školy. Žila sice ve stejném domečku, ale aspoň už nebyla nemocná a nemusela trávit celé hodiny nošením vody. Když jsem ji viděla naposledy, bylo jí 17. Stále chodila do školy, protože toho mnoho zameškala. Poprvé jsem s ní ale mohla mluvit bez překladatele, protože mluvila anglicky a francouzsky. I díky Maniře vím, že pomoc má smysl.
A tak zatímco rozespalí cestující kolem soustředěně hledí do svých iphonů,  já dokážu myslet jen na to, jestli se mi i tentokrát podaří Maniru vidět. Bude jí 25 let. Jak asi vypadá? Dokončila školu? Má rodinu? Pozná mě ještě vůbec?? Otázky, na které během příštích pár dnů budu (snad) znát odpověď.