České děti nežijí v bublině

Smích, štěstí a radostná bezstarostnost. Obraz dětství je tím zářivější, čím dále v čase se od něj nacházíme. Ve skutečnosti se však ve třinácti člověk může trápit úplně stejně jako ve třiceti. 

O dětech v Česku existuje spousta statistik. Víme, jak chodí či nechodí do školy, jak se stravují, jak jsou zdravé či nemocné, i to, jak ve srovnání s vrstevníky z jiných zemí obstojí při čtení textu nebo počítání matematických úloh. Jak moc to ale vypovídá o životě, který žijí? O jejich názorech, radostech, problémech a vyhlídkách do budoucna?

Existuje jen jediný způsob, jak to zjistit: zeptat se jich!

Přesně to bylo cílem výzkumu Mladé hlasy, který nedávno zveřejnil český UNICEF. A výsledky jsou fascinující. Dobrou zprávou je, že 57 procent dětí uvedlo, že se cítí šťastné. Dívky jsou malinko šťastnější než chlapci. Štěstí v Česku je v čase pozoruhodně stabilní. Od roku 2001, kdy UNICEF provedl první výzkum názorů dětí, pocit štěstí u nich nikdy neklesl pod polovinu.

Co činí děti šťastnými nejvíce? Ne, není to rodina. Na prvním místě, daleko před všemi ostatními důvody, jsou kamarádi. 78 procent dětí popsalo štěstí jako situaci, kdy jsou s kamarády. To je za 20 let zajímavý posun, protože tehdejší děti na prvním místě pro pocit štěstí uváděly školu, respektive „když se mi daří ve škole“. Je možné, že dva covidové roky a omezení společenských kontaktů naučily děti více si vážit přátelství?

Rodina s 67 procenty se umístila na druhém místě, na třetím potom shodně hry a dobré známky (oba důvody po 37 procentech). V otevřených odpovědích děti uváděly také různé jiné situace: když dám gól, když si hraju s králíčkem, když dostanu od babičky peníze a můžu jít ven, když jsem sám doma, když mamka není smutná, když pečeme cukroví.

Stejně zajímavé jsou důvody, proč se děti cítí nešťastné. Podívejme se na pár z nich:

• když mě zradí nejlepší kamarád
• když mojí vinou dostaneme gól a prohrajeme
• když musím doma uklízet
• když musí být maminka dlouho v práci a já jsem doma sama
• ten týden, když jsem u táty a jeho ženy
• když jsem potrestán za něco, co jsem neudělal
• když mám zakázaný internet
• když mám nemocného pejska
• když je maminka smutná
• když je mamka nervózní
• když je na mě táta zlej
• když je otec opilý

U některých důvodů se člověk pousměje, u jiných musí zvážnět. Jisté však je jedno: děti v Česku nejsou šťastné všechny stejně.

Nejšťastnější děti žijí v Ústeckém (69 procent) a Zlínském kraji (62 procent), naopak nejnižší podíl šťastných dětí je aktuálně v Pardubickém kraji (29 procent). Proč právě Pardubicko, kraj dostihů a perníku? To je dobré téma pro disertační práci nebo samostatný sociologický výzkum – ale možná do této záhady poskytnou vhled čtenáři z Pardubic :o)?

Lokalita sice může prožitky a životní zkušenost ovlivnit, existuje ale něco, co má na dětské štěstí mnohem větší vliv. Je to finanční situace rodiny. Dospělí si často myslí, že děti peníze neřeší, že žijí ve své šťastné bublině, kam problémy zvenčí doléhají jen vzdáleně a s velkým ztlumením. Bohužel „chudí, ale šťastní“ v Česku rozhodně neplatí, a to ani u dětí. Zatímco 76 procent dětí z příjmově silných rodin uvedlo, že se cítí šťastné, mezi dětmi z nejchudších rodin to bylo pouhých 30 procent. To je propastný rozdíl. A těch, které se cítí šťastné skoro pořád, je mezi chudými ještě méně: pouze jedno dítě z pěti.

Chudé děti jsou více nešťastné z hádek v rodině, jako svou největší starost uváděly situaci, když doma nejsou peníze, ve škole se cítí hůře než jejich bohatší vrstevníci, mnohem více se setkávají s nespravedlností a ve svém bydlišti se cítí méně bezpečně. Nedůvěřují dospělým a do budoucnosti se dívají méně optimisticky: každé desáté dítě z chudých poměrů si myslí, že jeho život bude horší než život jeho rodičů.

Co to znamená? To, že sociální nůžky se v Česku stále více rozevírají a že děti jako citlivý barometr tuto změnu poměrů zaznamenaly. Ne jako statistickou veličinu, ale jako konkrétní životní prožitky.

Proč je to důležité? Až donedávna nás chudoba příliš netrápila. S 11 procenty relativní dětské chudoby se řadíme mezi země, které dokáží sociální rozdíly účinně vyrovnávat. Novější statistické údaje zahrnující růst energií a životních nákladů zatím nejsou k dispozici, díky Mladým hlasům ale víme, že růst cen se na životě dětí v Česku projevil: 34 procent dětí uvedlo, že se v loňském roce finanční situace jejich rodiny změnila. Z nich 42 procent začalo více šetřit, 10 procent uvedlo, že rodiče hledají další zaměstnání.  

Jak konkrétně tyto změny vidí děti?

„Zrušili jsme rekreační pobyt v Jeseníkách a mamka pořád počítá peníze, aby jí stačily, než dostane další výplatu v zaměstnání.“

„Kupujeme jen jídlo, co je v akci, a hledáme, kdy je levnější benzín, koupili jsme hromadu dřeva na topení u babičky.“

„Máma má 2 i více prací, nemůžeme si dovolit naočkovat kočku, přestali jsme kupovat kapesníky.“

„Máma přišla o práci a ségru nevzali do školky, kam máma chtěla.“

„Nemůžu chodit na kroužky.“

„Víc šetříme a rodiče kupují dřevo do krbu a rozčilují se a nadávají.“

„Táta chodí na noční.“

„Začali jsme šetřit, nejeli jsme na výlety o prázdninách.“

Co s tím?

Všichni samozřejmě nemohou být stejně bohatí, to je dáno, děti je však potřeba chránit před chudobou, protože jim brání v rozvoji nebo omezuje jejich životní šance. Jedním z možných nástrojů zmírnění dětské chudoby je úprava výpočtu životního minima, u které by se první dítě započítávalo jako dospělý, což by pomohlo zejména samoživitelům s malými dětmi.

Zoufalství by neměli propadat ani rodiče. Výsledky rozhodně neznamenají, že každé dítě z chudších poměrů je nešťastné. Pro většinu respondentů byl výzkum Mladé hlasy první zkušeností v životě, kdy se jich někdo vážně zeptal na jejich názor. Jenom třetina dětí u nás má pocit, že se v rodině mohou podílet na rozhodování o věcech, které se jich týkají. Mnohé z nich tazatelům řekly věci, které by měli slyšet hlavně jejich rodiče. Děti si je nechávají pro sebe proto, že na to doma není „vhodná chvíle“, protože se bojí reakce rodičů nebo je naopak chtějí šetřit, protože mají jiných starostí až nad hlavu.

Výsledky výzkumu Mladé hlasy by tak mohly být dobrou příležitostí, jak si doma promluvit o věcech, které by jinak zůstaly nevyřčeny. Můžete si s doma dětmi zkusmo projet otázky a porovnat, jestli odpovídají podobně, nebo naopak úplně jinak než jejich vrstevníci.

Koneckonců, mít rodiče, kteří se upřímně zajímají o to, co si myslím a prožívám, je pro každé dítě ta největší životní výhra.