Dobročinost. Kde se to v těch lidech bere?

10 milionů korun pro rodiny samoživitelek. 1,5 milionu na kyslíkové koncentrátory v Indii. Letos v červnu Češi překonali vlastní rekord v dobročinnosti, když na pomoc obcím zasaženým tornádem poslali celou jednu miliardu.

Jsme nejštědřejší národ na světě?

World Giving Index, založený na datech Gallupova ústavu ze 140 zemí světa, říká, že ne. Alespoň prozatím. Žebříček hodnotí dobročinnost ve třech základních kategoriích: dobrovolnictví, ochotu pomoci cizímu člověku v nesnázích a finanční dary na charitu. Aktuálně je nejvíce altruistickou zemí na světě – pro některé možná překvapivě – Indonésie, kde lidé vykazují vysokou ochotu pomoci cizím lidem, osm lidí z deseti věnuje peníze na charitu a dobrovolnictví je zde rozšířeno třikrát více, než je celosvětový průměr. Pomoci od místních se nejspíše dočkáte v Nigérii, Kamerunu a Iráku, zatímco finanční podpora je nejběžnější mezi lidmi v Austrálii, Thajsku, Kosovu a Velké Británii. V roce 2020 darovala peníze na dobročinné účely více než třetina všech dospělých lidí ve světě.

Kde se jen v lidech ta spousta dobra bere?

Jednoduchá odpověď zní: je to SLOŽITÉ. Mnohem složitější, než to na první pohled vypadá.

S logikou jednání, které sleduje prospěch druhého člověka a bere ohledy na potřeby druhých, často na úkor vlastního prospěchu a potřeb, si hlavu lámal už Aristoteles a další starověcí myslitelé.

Pro evoluční biology je vysvětlení vzniku altruismu dodnes velkým oříškem. 

„Pachateli dobra“ totiž altruismus snižuje biologickou zdatnost a zvyšuje ji někomu cizímu, což evolučně není výhodné. Něco snad lze vysvětlit reciprocitou (když dnes pomůžu já tobě, čekám, že zítra pomůžeš ty mně) nebo genetikou (všichni jsme jedna rodina), ale moc to nesedí, obzvláště u pomoci zcela cizím lidem, se kterými se nikdy nesetkáme, aby nám mohli pomoc oplatit, nebo u podpory zcela jiných účelů (například záchrana památek) a pomoci živočichům, se kterými sdílíme jen minimum genetického kódu.

Někteří autoři poukazují na sobeckou stránku altruismu, u níž vlastní prospěch spočívá v tom, že si „pomáháním“ získáváme dobrou pověst a slávu a na štědrého mecenáše se nezapomene ani po smrti. Jak však potom vysvětlit, že většina dárců chce zůstat v anonymitě?

S ještě odvážnějším vysvětlením přišla nedávno trojice izraelských vědců. Ti zkoumali teorii, že naše altruistické chování ovlivňují parazité, kteří ve vlastním zájmu pomáhají naší nezištnosti, aby se jim obrazně „snáze přeskakovalo z jednoho hostitele na druhého“. Jednalo by se o strategii, která by u hostitele zvyšovala důvěryhodnost a ochotu se družit, takže by jeho okolí nevnímalo riziko přenosu parazita. Matematické modely zpracované pro tuto teorii sice vyznívají velice přesvědčivě, žádného prvoka, strunovce, hlístici ani virus, dokonce ani mikroba způsobujícího u svého hostitele nutkavou potřebu konat dobro se však zatím vědcům objevit nepodařilo.

Altruismem je fascinována i moderní neurověda. Díky objevu zrcadlových neuronů, pokročilým zobrazovacím metodám a skenování mozku víme, co se děje a jaká mozková centra se zapojují při pociťování empatie (prožívám bolest někoho jiného) nebo účastenství (prožívám pocit vřelosti a starosti o někoho, kdo má bolest). Pořád to ale nevysvětluje to, co nás přiměje, či naopak nepřiměje, překročit onu propast od vnitřního prožitku k reálnému činu nesobecké pomoci. Dokonce se ukazuje, že velká schopnost empatie je altruismu spíše na obtíž, protože člověk je tak zaujat vlastní bolestí, že ji odstraní tím, že se od problému odvrátí a nic neudělá.

Prostě pokud se sami cítíme mizerně, spíše se budeme věnovat sobě než jiným trpícím.

Robert M. Sapolsky, profesor biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě, shrnuje současné poznatky o altruismu takto: Stejně jako je chladnokrevné zabíjení jednou z nejděsivějších lidských podob, jednou z našich nejzáhadnějších podob je „chladnokrevná“ dobrosrdečnost prostá sebezájmu.

Mám tu čest být  jedné z největších záhad lidstva v každodenní blízkosti a ani po letech mne nepřestávají fascinovat důvody podpory, o které se dárci a příznivci občas podělí.

Mnoho lidí motivuje vlastní nebo přenesená zkušenost. „Syn prodělal těžký zápal plic. Kdyby se narodil někde jinde, už by tady nebyl. Chci pomáhat tam, kde to je nejvíc potřeba.“

Některé důvody překvapí: „Ráno jsem v Bibli otevřel náhodně verš o pomoci chudým a sirotkům. Když za hodinu pošťačka přinesla dopis od vás, bylo mi jasné, že to je znamení.“

Jiné dojmou: „Pokračuji v odkazu maminky, která vám celý život posílala dvě stě korun měsíčně. Každý měsíc, kdy mi tato částka odejde z účtu, na ni myslím a vím, že by ze mne měla radost.“

A u některých se člověk musí pousmát: „V posledním půlroce jste mi poslali tři dopisy se žádostí o pomoc. Nastavil jsem si trvalý příkaz, abych od vás měl pokoj a nic jste mi už nemuseli posílat.“

Každý z dárců má nějaký svůj vlastní a originální důvod. Někdo pomáhá z  nejušlechtilejších pohnutek: z přesvědčení a víry ve vyšší dobro, ke kterému svou troškou přispívá. Někdo se rozhoduje spontánně podle toho, co ho osloví. Jiný pomáhá ze zvyku, další se chce předvést před svým okolím nebo si darem snížit daně.

A víte co? Ono je úplně jedno, z jakých pohnutek lidé pomáhají.

Pro sedmiletou Hanah, která ve válce přišla o oba rodiče i střechu nad hlavou, je totiž podstatné jen to, že kdesi na druhém konci světa někdo přispěl na léky, mobilní nemocnici, terapeutickou výživu či pitnou vodu, díky kterým může přežít a překonat nepřízeň osudu.

Tak prosím nepřestávejme pomáhat ˘