COVID dobro nezabil

„Tak děkuju.“ Jedenáctiletý Alex pomalu pokládá krabici s notebookem na stůl a snaží se, aby poděkování znělo co nejvíc suše a neutrálně.

Nemůže se přece radovat jako malé dítě. Ne proto, že už ve třetí třídě prošel náročnými IQ testy a stal se členem Mensy, spíš chce zachovat vážnost a odstup jako respektovaná hlava rodiny. Radost z dárku ale prozrazují jeho prsty. Ty drobné, stále ještě dětské prstíky, které nedočkavě hladí velkou hnědou krabici. V té krabici se totiž skrývá jeho vstupenka mezi kamarády. Vstupenka zpátky do dětství, o které ho letos připravil covid.

Alex žije v malé vesnici poblíž Kladna s maminkou a mladším bratrem, těžkým autistou. Bez táty, s jedním skromným platem rodina jen obtížně vychází. Maminka ale Alexe chválí: „Musel teď hodně dospět. Pomáhá mi s péčí o postiženého syna, doma uklízí, a když jsem na jaře musela s mladším synem na delší dobu do nemocnice, sám si vařil. Dokonce umí upéct i buchty“, říká s hrdostí v hlase. „Dohlížela na něj sousedka, ale i tak to bylo moc těžké, viděla jsem ho jen přes mobil.“ Vzpomínka na odloučení a starost o oba syny jí vhání slzy do očí.

Alex jen chlapsky krčí ramenem: „Doma jsem to zvládal. Nejhorší ale bylo, že se úkoly nedají dělat na mobilu. Jako jediný ze třídy jsem chodil každé pondělí před školu, kde mi paní učitelka dala vytištěné učivo a úkoly, a vyplněné jsem je tam potom v pátek nosil odevzdat. Pro spolužáky jako bych ani nebyl.“

Začátkem prosince Alex dostal nový notebook z projektu Počítače dětem, spojujícím IT profesionály a dobrovolníky, který letos vznikl pro řešení distanční výuky dětí z ekonomicky slabých rodin.

„Teď už budu jako kamarádi,“ usmívá se Alex. Nastartoval notebook a sám si zručně upravuje nastavení. „Chtěl bych být doktor. A postarat se o mámu,“ dodává s dětskou nadějí v hlase. S notebookem pro distanční výuku je svému snu o něco blíže.

Na druhém konci světa stejně starý Tenzin téměř posvátně otáčí kovovým kohoutkem. Jednoduchá přízemní budova umývárny v klášterní škole Nyapa Goempa v Bhútánu září novotou. Zde, na úbočí Himálaje, není o vodu nouze. Dostat ji ale tam, kde je zapotřebí, udělat geologický průzkum, v náročném podloží vykopat a položit trubky, pořídit čerpadlo a sanitární vybavení, to je nad možnosti chudé země. „Voda tady nahoře je pro všechny vzácná. Hodně chlapců tady trpělo parazity, svrabem a kožními nemocemi“, vysvětluje představený kláštera. „Žákům doporučujeme, aby si jako prevenci nákazy myli ruce aspoň desetkrát denně. Bez vody to ale nešlo. Díky vodovodu teď však mají vodu stále na dosah“.

“Stačí otočit kohoutkem“, raduje se Tenzin. Obyčejná voda je tak tím největším darem – darem zdraví, darem života.

V srdci Afriky, ve Rwandě, letos na jaře zavřeli školy stejně jako u nás. Kvůli pandemii byla výuka přerušena celkem pro 1,5 miliardy školáků ve 188 zemích světa. Jak ale řešit distanční výuku v zemi, kde polovina obyvatel stále nemá ani elektřinu, natož internet? Řešení se najde: ve Rwandě pomohl s výukou rozhlas, který svým signálem pokrývá 95 procent země. Rádio na baterky mají domácnosti i v té nejzapadlejší vesnici. Desetiletý Kevin a další statisíce školáků tak i v těchto složitých podmínkách mohou pokračovat v tom, co je jejich největší nadějí na lepší život – ve vzdělání.

Záblesky naděje přicházejí i z nejtemnějšího místa naší planety. V současnosti nejhorší zemí, kde se člověk může narodit, je Jemen – dlouho a těžce zkoušený leteckými nálety, suchem, neúrodou, rostoucími cenami potravin a epidemií cholery, ke které se letos přidal ještě i covid. Na podvýživu a nemoci, kterým lze snadno předcházet, v Jemenu umírá jedno dítě každých 10 minut. V záplavě špatných zpráv působí jako zázrak příběh desetileté Reham, která se na pokraji smrti hladem a vysílením dostala do výživového centra ve městě Saná a během pouhých tří týdnů se zotavila tak, že se může vrátit k rodině a do školy.

Konec roku je příležitostí sečíst výsledky.

Covid nemůže zastínit tu spoustu skvělých věcí, kterých se letos podařilo dosáhnout. Děti jako Alex, Tenzin, Kevin nebo Reham nám dávají důvod přidat do letošní bilance tisíce a miliony plusů.

Jejich příběh však není kompletní. Nemůže být kompletní bez tisíců lidí, kteří nedbají na nebezpečí a každý den pracují tam, kde to je nejvíce potřeba, aby ohrožené děti měly včas léky, zdravotní péči, pitnou vodu, vzdělání, naději na lepší budoucnost. Patří jim velký dík.

V rovnici pomoci však chybí ještě jedna proměnná. Ta nejdůležitější.

Bez laskavých lidí, kteří dokáží i na dálku soucítit, by Alex neměl počítač. Nebyly by léky a výživa v Jemenu, potrubí na pitnou vodu v Bhútánu, nebyli by vyškoleni učitelé a sociální pracovníci, děti by marně čekaly na pomoc.

Díky své práci se setkávám s těmi nejvlídnějšími a nejlaskavějšími lidmi z celého Česka.

Jako je devítiletá Vian z jižních Čech. Na pomoc malým mnichům v Bhútánu, dětem jejího věku, se rozhodla věnovat všechno, co za rok uspořila na kapesném. Její rodiče dar doplnili a všichni společně sledují projekty v klášterních školách tisíce kilometrů daleko, na které jako rodina přispívají. 

Osmiletý Filípek si k letošním Vánocům nepřál hračky ani mobil, místo dárků pro sebe chtěl od Ježíška jídlo a oblečení pro chudé děti. Rodiče poslali 723 Kč na sbírku Pomoc dětem Rohingů a Filípkovi dali děkovný certifikát, který na jeho jméno nechali vystavit. Ježíšek mu toho jistě nadělil mnohem více a jeho štědrost se mu později v životě tisíckrát vrátí. 

Paní Miluše z Jesenicka byla dítětem v době, kdy UNRRA a UNICEF dodávaly do Československa potravinové konzervy, léky, sušené mléko a rybí tuk. Dnes patří spíše ke skeptikům. Dění ve světě jí dělá starost a občas si říká, jestli není lepší starat se jen sám o sebe. A přesto nepřestává pomáhat. Napsala: „Když se dívám na děti, které teď přišly na svět, který neznají, narodily se na místě, které si nevybraly, co z nich vyroste, když na ně svět zapomene? Mne ty tři stovky měsíčně nezachrání, ale nějaké strádající dítě zachránit můžou.“

Lidé přispívají z různých důvodů. Někdo pomáhá z přesvědčení a víry ve vyšší dobro, ke kterému svou troškou přispívá. Někdo se rozhoduje spontánně podle toho, co ho „cestou cvrnkne do nosu“. Jiný pomáhá ze zvyku, další se chce předvést před svým okolím nebo si darem snížit daně. Je úplně jedno, z jakých pohnutek lidé dar pošlou. Pro děti, kterým díky příspěvkům příznivců může UNICEF každý den v terénu pomáhat, je zásadní, že to lidé udělali.

Občas se setkávám s povzdechem, že lidé jsou laskaví, ohleduplní, všímaví a štědří jen o Vánocích. Není to pravda, naštěstí. Platí ale, že koncem roku se více lidí snaží dorovnat karmickou rovnici „má dáti – dal“. Díky za to!

I proto děkuji dvaceti tisícům Přátel dětí, kteří v letošním roce přispívali pravidelným měsíčním příspěvkem. Děkuji tisícům dalších, kteří přispívají podle toho, jak jim vyjde rozpočet. Děkuji za dary velkorysé i ty drobné, které pro dárce znamenají, že si musejí něco odepřít. Děkuji Vian a Filípkovi i všem rodičům, kteří své děti vedou k pomoci druhým. Lidskost a solidaritu totiž teď svět potřebuje ještě více než kdykoliv předtím.

A pokud jste dočetli až sem, udělejte prosím něco hned teď. Ano, právě teď je čas na laskavost: usmějte se. Jde to? A můžete se prosím usmát ještě malinko více?

Úsměv je zdarma a udělá dobře vám i všem okolo. Tak vše dobré do nového roku! Ať máme každý den důvod se usmívat :o)