Země štěstí, země žen. Náhoda?

Království, kde se dědí po přeslici, ženy mohou mít více manželů a muži po jídle bez řečí myjí nádobí. Ano, není to pohádka pro ženy, takové místo na světě skutečně existuje.

Je jím Bhútán, konstituční demokracie se 700 tisíci obyvatel v podhůří Himálaje, která se před časem rozhodla, že se nepožene za růstem národního produktu, ale bude prosazovat politiku „národního štěstí“. Do země, která byla až do 80. let minulého století pro cizince uzavřená, globalizace přichází s velkým zpožděním. Možná právě proto se v Bhútánu zachovaly prastaré tradice, které jsou pro ženy až překvapivě příznivé. Navzdory unikátním společenským normám však ani Bhútánky nežijí v pohádce.

Západ v posledních letech nadšeně objevuje "gross national happiness", jen málokdo ale měl možnost tuto zemi navštívit jinak než turista.

Klokaní péče pro nejmenší

„Tady vidím, že nejsem jediná, kdo řeší tak velký problém,“ říká 37letá Phub Gyem a malého drobečka v barevné čepici mimoděk přitiskne k hrudi ještě o něco pevněji. Oddělení „klokaní péče“ pro nedonošené novorozence je bezkonkurenčně nejteplejším místem v celém Bhútánu. Jednotka udržuje stálou teplotu mezi 28 a 30 stupni Celsia. Po příchodu ze sychravého himálajského předjaří je to příjemné, po čtvrthodině už ale máte chuť vyjít ven a nadechnout se čerstvého vzduchu. Těžko si představit, že Phub tady leží nepřetržitě už celých 27 dnů. 

„Jsem šťastná, že přibývá na váze. Když se narodil, vážil jen kilo třicet, teď už ale má skoro kilo osmdesát,“ říká s hrdostí v hlase. „Mám ale obavu o jeho srdíčko. Lékaři říkají, že má vrozenou srdeční vadu, a občas v noci cítím, jak bojuje o každý nádech. Nechci o něj přijít!“ Phub nemluví do větru. Z dvojčat, která se jí před měsícem narodila, jeden z chlapců po týdnu zemřel. Na smutek teď ale není čas, Phub musí soustředit všechny své síly na to, aby druhý chlapec přežil.

Ptát se na chlapcovo jméno nemá smysl. V Bhútánu děti jméno nedostávají při narození, ale až později – teprve když je jisté, že dítě přežije. Na rozdíl od našich zvyklostí jméno dětem nedávají rodiče. V odlehlých oblastech na východě může trvat i měsíce, než láma a starší z komunity určí, jak se dítě jmenuje. Souvisí to s vysokou úmrtností žen i dětí během porodu, která tuto zemi až donedávna trápila.

Jednou z příčin problému byla anémie (chudokrevnost), kterou před deseti lety trpělo 88 procent bhútánských dětí. Strava, ve které převládá rýže a chilli, dětem nedává vše, co pro svůj růst a zdravý vývoj potřebují. Časté popíjení černého čaje (v Bhútánu zásadně s mlékem a často i se solí) navíc znesnadňuje vstřebávání železa ze stravy. Dalším důvodem vysoké úmrtnosti matek je obtížný terén a nesnadná dostupnost lékaře. Donedávna většina žen rodila doma, často v improvizovaných a nepříznivých podmínkách. Většina lidí bydlí mnoho hodin cesty od míst, kam se může dostat auto s lékařem, na východě země jsou dokonce vesnice, které jsou i dnes dostupné pouze několikadenní pěší chůzí. Pokud během porodu nastaly komplikace, nebylo již možné ženě pomoci.

Programy Dětského fondu OSN – UNICEF se proto v Bhútánu zaměřily na prevenci anémie – zejména obohacováním soli a zavedením tzv. železných čtvrtků na školách.  A zahrnují také na osvětu, při níž vyškolené zdravotní sestry objíždějí vesnice a přesvědčují těhotné ženy, aby nezůstávaly do poslední chvíle doma, ale včas podstoupily lékařské vyšetření a sestoupily z hor dolů, aby porod mohl proběhnout ve zdravotnickém centru za pomoci kvalifikovaného lékaře.

A tyto programy mají konkrétní výsledky: za posledních 15 let se úmrtnost matek podařilo snížit na třetinu, úmrtnost dětí do pěti let věku dokonce na pouhou čtvrtinu původních hodnot. UNICEF v Bhútánu pomáhá také se školením místních zdravotníků a s vybavením zdravotnických center.

Zavedené změny umožňují okamžitě podchytit většinu předčasně narozených dětí, kterých zde na svět přichází 13 procent. Klokaní péče – nebo také „klokánkování“ – spočívá v tom, že dítě je přiloženo přímo na tělo matky a a přikryto jejím oděvem. Tímto přímým tělesným kontaktem nepřetržitě po 24 hodin denně je simulováno prostředí, které dítěti pomocí matčina tělesného tepla a tlukotu srdce připomíná bezpečné prostředí v jejím těle. Takto ošetřované děti přibírají na váze stejně, jako kdyby zůstaly v děloze, zároveň však u nich je výrazně nižší výskyt infekcí a celkově prospívají lépe, než kdyby ležely v inkubátoru. V Bhútánu má klokaní péče ještě jedno specifikum: jde o jednu z mála zemí na světě, kde se zapojují i otcové a střídáním s matkou dítě zahřívají i celé dny a týdny.

Princip klokaní péče je velmi jednoduchý, vybavení pro to, aby opravdu fungovala, je však poměrně náročné: speciální lůžka proti proleženinám s přístroji, které nepřetržitě monitorují stav dítěte, na míru vyrobená měkká a pružná bandáž, která dítě udržuje v bezpečné poloze na těle matky, avšak nijak netísní, a v neposlední řadě také zdravotnické modely dětí, na kterých sestry mohou matkám vysvětlit, jak s dítětem správně manipulovat, aby mu nevědomky neublížily.   

 „Mám radost, že se projekt rozrůstá. Loni jsme získali dvě nová lůžka, takže teď zajišťujeme péči pro osm miminek současně. Za ty dva roky nám ani jedno dítě neumřelo, to je největší úspěch,“ dodává Sonam a je jasné, že pro ni směna nikdy nekončí.

„Dobré vybavení je základ, ale samo o sobě nestačí. Jako vše ostatní je to hlavně o lidech, kteří musí být profesionální, obětaví a nadšení,“ vysvětluje Pema Lethro, koordinátor projektu z bhútánského ministerstva zdravotnictví, který sem chodí kontrolovat, jak se dodržují normy. „V klokaní péči jsme vyškolili celkem 503 zdravotníků, z toho 75 lékařů.“ Na závěr kontroly, když už se nikdo cizí nedívá, podává vrchní sestře trochu ostýchavě zelenou igelitku s malinkými čepičkami: „To po večerech napletla moje žena.“

Klokánkování od roku 2017 už v Bhútánu zachránilo životy 387 nedonošených dětí. Když stojíte přímo na místě mezi lůžky a vidíte tu spoustu radosti a vděčnosti, člověk se neubrání pocitu hrdosti. Ano, jsem hrdá na to, že se na této pomoci podílejí i Češi: prostřednictvím české pobočky UNICEF na tento projekt v Bhútánu poslali 1 297 908 Kč.

Znalosti a zkušenosti, jak problém řešit, existují. To, co právě teď nejvíce chybí, jsou prostředky pro rozšíření pilotních projektů na celou zemi.

Veselé dcery Buddhovy

Anim Namgay Lhamo problémy s dětmi nikdy řešit nebude.

„Už ve čtyřech letech jsem věděla naprosto jistě, že chci být mniškou. Rodiče mi nevěřili. Mysleli si, že to jen dětský rozmar, ale já je pořád přesvědčovala, ať mě pošlou do kláštera. Když mi bylo čtrnáct, konečně dostali rozum,“ směje se tím nejnakažlivějším smíchem na světě. „Měla jsem štěstí – strýc, také mnich, mě vzal s sebou na poutní cestu do Nepálu a poté do Indie. Tam jsem zůstala a vystudovala. V té době jsem byla jedinou bhútánskou mniškou, která měla magisterský titul.“ Namgay pracuje v ústředí nadace mnišek (Bhutan Nun Foundation), objíždí ženské kláštery a koordinuje programy UNICEF, zaměřené na pitnou vodu, vzdělání a ochranu dětí žijících v klášterech.

Mniši i mnišky dodržují přísný celibát. Namgay nemusí řešit, jestli paleo, keto nebo raw, protože z nařízení hlavního opata je jídlo ve všech klášterech vegetariánské. Nemusí se trápit ani s kadeřnickými trendy, protože mnišky si stejně jako jejich mužští kolegové vlasy vyholují. A samozřejmě také nikdy nepozná muka posezónních slev a rozhodování, které cvičení spálí podkožní tuk nejrychleji, protože roucho, které nosí, má jen jednu velikost. Do místnůstky o velikosti panelákové koupelny, kde mnišky spí, se vejde jen malý oltář, pár květináčů s aloe vera a skládací lehátko. Skromněji už to nejde.

Pro většinu z nás se představa toho všeho, o co mnišky životem v klášteře přicházejí, rovná krutému rozsudku doživotí. Při pohledu na usměvavou a radostí překypující Namgay se ale člověk musí ptát sám sebe, co mu tady uniká? Co tak úžasného životem v klášteře získávají, že o tom nevíme?

Na duchovní cestu se v Bhútánu vydává stále více dívek a žen. Stejně jako u chlapců zde svou roli hraje chudoba nebo úmrtí rodičů, dá se však říct, že dívky do kláštera vstupují obvykle později a častěji z vlastního rozhodnutí.

„Zájem o vstup do kláštera je opravdu veliký,“ potvrzuje Namgay. V Buddhově učení mají ženy své místo, o úplné rovnoprávnosti se však mluvit nedá. „Mnichům musíme prokazovat úctu bez ohledu na to, kolik jim je let nebo jaké máme postavení. Dospělá mniška, třeba i představená kláštera, by tak například měla prokázat respekt sedmiletému chlapci, pokud je mnichem v klášterní škole. Tam venku, v komunitě, však jako mnišky požíváme stejně velkou úctu. Pro některé postní obřady, které vykonáváme v rodinách, jsou mnišky dokonce oblíbenější a žádanější než muži - mniši.“

Ani slib víry a čistoty však nezastaví přirozené procesy v těle žen. Jak to tady v klášteře každý měsíc řeší?

„Je to pořád velké tabu,“ potvrzuje Namgay. „V naší kultuře je menstruace vnímána jako něco nečistého, něco, o čem se nemluví. Spousta dívek vstupuje do kláštera, aniž by tušila, co se v jejich těle každý měsíc děje. Když jsem v začátcích osvětového programu mniškám ukázala obrázek ženských reprodukčních orgánů, odvracely tvář celé rudé studem a s děsem v očích. I dnes se mnohé stydí koupit si vložky nebo sušit spodní prádlo venku. Zvlášť těžká situace je v klášterech, které vedou muži – mniši. Dívky se jim stydí říct o křečích, které je pravidelně trápí, vymlouvají se na bolesti hlavy nebo zad, a představený si udělá mylný závěr, že se jen chtějí vyhnout svým povinnostem,“ vysvětluje.

Podle studie provedené mezi mladými dívkami v roce 2017 si třetina bhútánských dívek myslela, že během menstruace mají zakázáno vstoupit do svatyně, protože jsou nečisté. 21 procent dívek věří, že ženy jsou během menstruace náchylné k posednutí zlým duchem. A 31 procent školaček se během své periody setkalo se zesměšňováním ze strany svého okolí.

Díky lidem, jako je Anim Namgay Lhamo, se to však mění. Informovanost a z ní vyplývající zvýšení povědomí vedou k prolomení tradičních mýtů spojených se ženským cyklem. "Musíme vzdělávat všechny, včetně mnichů a široké veřejnosti. A musí to začít už doma: matky, ale i otcové a bratři by měli pomáhat svým dcerám a sestrám. Mohou jim koupit hygienické potřeby nebo jim dát něco teplého na pití, když když jim není dobře. Na našich workshopech také zdůrazňuji, že v klášterech by se starší sestry měly starat o novicky a být jim příkladem. A to nejenom v menstruační osvětě!“

Namgay věří, že mnišky potřebují duchovní i moderní vzdělání. „Dobré vzdělání je nejlepším nástrojem pro odstranění všech světských překážek i duchovní růst. Proto všem sestrám říkám, aby na sobě dál pracovaly, aby využily každou příležitost, která se jim nabízí. Ony jsou tváří naší víry. Mám radost, že jsme letos začaly s výukou angličtiny ve většině ženských klášterů.“

A co ještě jí dělá radost? Namgay ubere profesionální horlivosti a skoro ostýchavě přiznává: „Loni jsem byla tři měsíce na školení na Havaji. Tam jsem se naučila plavat a do moře jsem chodila každý den. Bylo to báječné.“ Ryze pozemské potěšení, kterým plavání jistě je, Namgay z duchovní výše nic neubírá. Naopak, mírné zlidštění pomáhá věřit všemu, za čím stojí a na čem s takovým nadšením pracuje.

Pomáhat a chránit – po bhútánsku

„V loňském roce jsme měli hlášeno 113 případů násilí, zneužívání nebo týrání dětí. Největším problémem tady je, že každý zná každého, a tak sousedé často týrání dětí nehlásí, aby neměli v komunitě problémy,“ říká 43letá podplukovnice (Lieutenant Colonel) Karma Rigzin, která vede speciální policejní jednotku, zaměřenou na ochranu žen a dětí. „Problémy v rodinách často vznikají tam, kde se holduje alkoholu, nebo se rozpadl vztah mezi rodiči. Praxe u nás je taková, že děti do deseti let v případě rozvodu vždy zůstávají s matkou, děti starší deseti let se mohou samy rozhodnout, se kterým z rodičů chtějí žít.“

Díky podpoře UNICEF bylo v Bhútánu loni zřízeno dalších pět oddělení, takže je již pokryto 11 okresů z dvaceti.

„Na mé práci mě nejvíc baví to, že mohu opravdu a konkrétně pomáhat obětem a také alespoň trochu měnit postoje a názory lidí kolem. Jako buddhistka věřím, že to, co činíte jiným, se vám vrátí – v tomto životě nebo v příštím. Vlastně se moje přesvědčení s prací u policie nijak nevylučuje, spíš naopak,“ dodává s úsměvem.

V zemi, která ženám přeje, ani moc nepřekvapí, že tato drobná žena velí pětistovce policistů, z nichž většina jsou muži. Zdání však klame. Karma vysvětluje: „Dostat se k policii vůbec nebylo jednoduché. Studovala jsem politické vědy v Indii a během jedné přednášky na univerzitě jsem najednou měla pocit, spíš jistotu, že práce u policie je přesně to, co chci v životě dělat. Bhútánská policie však až do roku 2000 ženy nepřijímala. Musela jsem projít speciálním 18měsíčním školením a absolvovat spoustu testů, včetně zkoušek fyzické zdatnosti. Byla jsem jednou z prvních tří žen, které se k policii dostaly. Říká se, že u nás ženy nejsou diskriminované, ale není to pravda – pro každé povýšení musím pracovat dvakrát víc a déle než moji mužští kolegové. Tak například mateřská dovolená je normálně šest měsíců, v ozbrojených silách to ale neplatí, a žena se musí vrátit do práce už za tři měsíce.“

Přesto by Karma neměnila. „Myslím, že Bhútán je nejlepší země, kde jsem se mohla narodit.“ Má s čím srovnávat. „Dva roky jsem byla součástí mírové mise OSN v súdánském Dárfúru. Situace místních lidí, hlavně žen a dětí, byla katastrofální: válka, hladomor, všudypřítomné násilí, všudypřítomný strach. Na příběhy žen, se kterými jsem se na misi setkala, nikdy nezapomenu!“

Člověk by musel být slepý, aby si nevšiml, že kromě vysoké profesionality je Karma také krásnou ženou. Na přímou otázku reaguje jen skromným úsměvem: „No, občas to pomůže, vypadat dobře,“ a pokrčí ramenem. „Nic zvláštního pro to ale nedělám: večer se odlíčím,  na obličej a do vlasů vetřu olej. A místo cvičení se každý den modlím.“ No, zabírá to výborně, protože postavu má úžasnou.

Jak se dá skloubit náročná kariéra, dokonce dlouhodobá mise do daleké Afriky, s rodinným životem?

No přece po bhútánsku! Karma žije s manželem a devítiletou dcerou u svých rodičů. „Mám báječného manžela. Jsme spolu už 14 let. Je právník a skvěle si rozumíme. Nehádáme se, důvěřujeme si, manžel by mi například nikdy nekontroloval mobil, jak to občas slýchám od kamarádek. U nás doma vaří a uklízí on, takže když přijdu domů, mohu se věnovat dceři nebo odpočívat. A když nemám službu, je skvělé si přispat.“ Ve volném čase Karma ráda čte, poslouchá hudbu nebo sleduje komedie. „Dramat je v reálném životě i tak dost,“ směje se. „Kdysi jsem se hodně prosazovala, byla jsem dost ambiciózní. Teď už vím, že každý se na věci může dívat jinak – a přitom mít pravdu. S věkem jsem mnohem tolerantnější, diplomatičtější.“

Letos v červnu Ministerstvo zahraničí USA Karmě udělilo vyznamenání za zásluhy v potírání mezinárodního obchodu s lidmi.  

A jaké jsou – podle ní – bhútánské ženy? „Snad je to naší vírou, možná Himálajemi. Přežít tady v horách bylo vždy hodně těžké. Bhútánské ženy jsou silné, odolné a statečné. Nehroutí se z každé těžkosti, jen se usmějí, zatnou zuby a jdou dál. Ano, takové jsou ženy v Bhútánu.“ Nelze než s ní souhlasit.

Je skvělé, že i v takto vzdálené zemi je možno najít pozitivní české stopy. Jsem hrdá na to, že se na nich malým kouskem podílím. A věřím, že i my se v této jedinečné kultuře máme čím inspirovat!