Patří děti do školy?

V minulých týdnech pandemie koronaviru uzavřela brány škol pro neuvěřitelnou jednu miliardu tři sta milionů dětí celkem v 188 zemích světa. 

Prakticky ze dne na den museli učitelé, ředitelé škol, rodiče i žáci řešit situaci, která mohla skončit velkou katastrofou. Neskončila, a za to jim všem patří velký obdiv a dík.

S tím, jak se situace vrací k normálu, přichází potřeba hodnotit. V pátek jsme si mohli přečíst, že podle ředitelů škol a odborníků na vzdělávání se online výuka osvědčila a měla by pokračovat dál. To je docela rychlé a odvážné tvrzení. Dá se s ním souhlasit?

Čerstvě nabytá a v podstatě nedobrovolná zkušenost s distančním vzděláváním je tématem, do kterého se ještě více než kde jinde promítá vlastní zkušenost nebo ta z bezprostředního okolí.

Ano, online výuku jsme (většinou) zvládli.

Ano, online výuku jsme u nás (většinou) zvládli. Učitelé i rodiče se naučili pracovat s novými technologiemi a děti se opravdu učí, nemají dlouhé prázdniny.

Aby se ale dalo objektivně říct, že se online výuka osvědčila a mělo by se v ní pokračovat, na to v této chvíli nemáme dostatek informací ani potřebný odstup. Neproběhly závěrečné zkoušky, nejsou výsledky maturit ani přijímacích zkoušek. Těžko říct, jak moc se děti skutečně naučily. Výsledky se jistě budou škola od školy lišit. Pohled z Prahy je podstatně odlišný než třeba z malé osady v jesenickém pohraničí, kde žijí moji rodiče. Mobilem se tam nedovoláte vůbec a internet má slušný signál pouze tehdy, když zrovna neprší a nefouká vítr.

Také je nutno nahlas říct, že cena za zvládnutí online výuky není malá. Kolik rodičů zůstává s dětmi doma, kolik rodičů obětuje část své práce, kolik ze společného rozpočtu vyplatí stát na ošetřovném, aby se rodiče mohli dětem věnovat? Odborníci na vzdělání si online výuku pochvalují. Ale co říkají ti, kterých se týká nejvíce - sami učitelé? Ptal se někdo rodičů? A dětí? Ani ty nelze z rozhodování o tak závažném tématu vynechat. 

Z psychologie víme, jak moc nás ovlivňuje prostředí, ve kterém žijeme, učíme se, pracujeme. Potvrzují to i mnohé studie o home office,z nichž vyplývá, že i dospělí lidé mívají problém se doma plně soustředit na práci. Bytová situace mnoha rodin nedává dětem dostatečný prostor pro klidné a nerušené studium. Málokdo se také odváží říct, že řada dětí má rodiče, kteří se o ně neumějí nebo nedokáží dobře postarat. I takoví rodiče však existují. Hodně se teď diskutuje i o tom, kolik sociálně slabších dětí nemá doma vlastní počítač a v současné situaci musejí improvizovat. Tyto děti se tak od svých lépe zajištěných spolužáků ještě více odlišují, což není dobře. Je skvělé, že vznikly iniciativy jako Počítače dětem. Pokud však stát zamýšlí jít cestou online výuky i nadále, neměl by nad problémem digitální chudoby zavírat oči a spoléhat na dobročinnost firem a jednotlivců.

Začátkem května byl zveřejněn výzkum Mladé hlasy. Jde o autentické a leckdy překvapivé názory a zkušenosti tisícovky dětí ze všech českých regionů a sociálních prostředí během nouzového stavu. Jeho hlavním závěrem je, že se děti sice učí, hodně učí, ale nenaučí.

Necelá polovina (45 %) dětí uvedla, že během nouzového stavu tráví učením více času než obvykle. V Praze tráví učením více času 53 % dětí. Škola z domova baví více dívky než chlapce a starší děti ve věku od 14 let.

62 % dětí napříč celým Českem však má pocit, že mají příliš domácích úkolů. Tento pocit byl nejsilnější u dětí rodičů s nižším vzděláním a příjmem. Učení doma děti považují za méně efektivní, celých 60 % udává, že se toho doma naučí méně než ve škole.

60 % dětí si myslí, že se doma naučí méně.

Chození do školy chybí nejvíce dětem z menších obcí a z rodin s nižším příjmem.

Děti se ve výzkumu podělily o velmi zajímavé názory na mnoho dalších oblastí, například na to, jak se – z jejich pohledu - změnila situace v rodinách během nouzového stavu, jak se zapojily do pomoci druhým, co jim teď nejvíce chybí a jaká by měla být Česká republika do budoucna.

V diskusi o budoucnosti výuky bychom neměli zapomenout na to, že škola má pro vývoj člověka mnoho dalších funkcí než pouhé získávání vědomostí. Lidské mládě se zde socializuje, učí se respektovat názory druhých, podřídit své ego zájmu kolektivu; navazuje zde přátelství, prožívá první lásky. A zažije také nepříjemné, ale pro další život velmi důležité situace: nesouhlas, konflikty, neúspěch. Díky nim získává potřebnou životní odolnost, učí se překonávat překážky, nevzdávat to při prvním zádrhelu. Nic z toho nelze získat u počítače v bezpečí dětského pokojíčku.

Nemluvě o tom, že řada českých dětí se hýbe už jen v hodinách tělocviku nebo že učitelé na hodinách hudební a výtvarné výchově mohou včas podchytit a rozvíjet talenty. A co teprve všechny ty drobné školní naschvály, trapasy a kouzlo nechtěného, které stmelují kolektiv jako nic jiného a na které se vzpomíná ještě dlouhé roky potom?

Každý milující rodič se snaží dítě před negativními věcmi co nejvíce chránit. Rodičům, kteří se ráno s dětmi loučí a myslí na to, aby je na přechodu nesrazilo auto, aby si na hrazdě nepodvrtly kotník a před školou nestál dealer s drogami, těm domácí výuka vyhovuje. Odpadají cesty do školy, odvádění dětí po škole domů, je to čisté a bezpečné. Je to ale v nejlepším zájmu dětí?

Aktuální zkušenost s online výukou jistě do budoucna mnoho věcí změní. Je ale potřeba počkat si na výsledky, objektivně je vyhodnotit a naslouchat názorům všech: ředitelů škol, učitelů, rodičů i dětí. Rozviňme to dobré, co vzdělávání na dálku přineslo, spojme oba modely ve prospěch maximální kvality vzdělávání v Česku.

Věřím, že online výuka může s tou klasickou koexistovat stejně jako eshopy fungují souběžně s kamennými prodejnami a klasické restaurace souběžně s rozvozem jídla domů. 

Také věříte, že děti patří do školy?